Úpis gramofirmě mě naučil urputnosti

Joe Louis Walker, „nadžánrově bluesový“ zpěvák, kytarista a písničkář z Bay Area, se proslavil relativně pozdě. Ovšem zažil a pamatuje hodně. Včetně legendárních, idealizovaných i vysmívaných časů na Haight-Ashbury konce 60. let a divokých večírků s Jimim Hendrixem a Mikem Bloomfieldem. A také umí hodně. Do svého osobitého stylu přimíchal nejen prvky rocku, funku či gospelu, ale sám mluví o inspiracích evropských či arabských. Po jedenácti letech se vrací do Čech a na Moravu, 12. listopadu zahraje v pražském Lucerna Music Baru a 16. listopadu v Šumperku v rámci festivalu Blues Alive.

 

Právě chystáte k vydání nové album. Jaké bude?

Úplně jiné, než předchozí Everybody Wants A Piece. Točili jsme v čistě akustickém triu, a proto se deska bude jmenovat Journeys To The Heart Of The Blues. Hrají na něm spolu se mnou fantastický harper Giles Robson a pianista Bruce Katz. Točili jsme hlavně klasické bluesové kusy od Sonnyho Boye Williamsona, Blind Willieho McTella nebo Papa Lightfoota, ale uslyšíte tam i jednu novou instrumentálku, improvizace…

Texty vašich vlastních písní bývají osobní, často vás inspiruje i politické dění. O čem píšete v Trumpově éře?

Rozhodně nepíšu žádné písně o Trumpovi... Spíš se chci postavit za něco pozitivního. Napsal jsem teď například song Help The Poor, vlastně takovou výzvu k charitě.

V jednom rozhovoru jste řekl, že nejvíce vás naučily vaše vlastní omyly. Jaká byla ta „nejlepší“ chyba, která vás posunula dál?

Ta, že jsem se v začátcích kariéry upsal na dlouhou dobu jediné nahrávací společnosti. Tahle chyba mě dovedla k trpělivosti, vytrvalosti a urputnosti.

Ve vašich životopisech nikdy nechybí zmínka o společném bydlení s Mikem Bloomfieldem.

Mike byl především neuvěřitelně všestranný muzikant. Právě on mi pomohl vnímat a hrát odlišné styly muziky, nejen blues nebo rock. A hrát nikoliv jenom jednou technikou, ale různými styly. Vlastně jsem díky němu objevil v hudbě pestrost. Naučil mě vidět a slyšet jinak.

Dalším oblíbeným životopisným bodem pak je vaše přátelství s Jimim Hendrixem. Jak jste se vlastně seznámili, jaký byl?

S Jimim mě seznámil Buddy Miles. A musím potvrdit to, co se často píše. Jimi byl neuvěřitelně otevřený, kamarádský a laskavý člověk. Netrpěl žádnými hvězdnými manýrami. Choval se ke každému jako k sobě rovnému a co si pamatuji, byl vždy velmi zábavný. Nezapomenu, jak jsem si užíval každou chvíli, kdy byl okolo.

Do třetice životopisných evergreenů, nemůžeme zapomenout na vrcholnou éru hippies a váš život v centru dění na Haight-Ashbury. Zůstalo ve vaší hudbě něco z tehdejší filozofie, nebo je vše definitivně pryč?

V mojí muzice vždycky byly vibrace z Haight-Ashbury a navždy tam zůstanou. Nikdy bych to období neshazoval jako naivní nebo ztřeštěné. Museli byste to zažít, prožít tu svobodnou, inspirativní atmosféru.

Málokdo se také může pochlubit hraním s Johnem Lee Hookerem, Williem Dixonem, Muddy Watersem, Otisem Rushem, B. B. Kingem a dalšími legendárními muzikanty.

Všichni ti starší a zkušení velikáni se ke mně chovali neuvěřitelně laskavě. Najímali si mě a také mě dobře platili! Nevím, jak jsem si tohle štěstí zasloužil. Miluju je, respektuji je a moc, moc mi všichni chybí.

Hrával jste v minulosti také s Winstonem Marsalisem, který hostoval na vaší desce JLW (1994), a v mládí dokonce s Theloniem Monkem. Je velký rozdíl hrát s bluesovými a s jazzovými muzikanty?

Forma samotné hudby je samozřejmě jiná. Ale není to problém, když se na sebe s ostatními hudebníky dobře napojíte. Musíte prostě vždy cítit muziku, kterou hrajete. Což ostatně platí pro každý žánr.

Vystudoval jste univerzitu. Ovlivnilo vzdělání nějak vaši hudbu? Nebo je důležitější spíše bluesová „univerzita života“?

Nevím, jestli vzdělání nějak přímo poznamenalo moje hraní nebo psaní písní, ale studium je určitě velmi důležité. Vědomosti dávají sílu. A to pak ovlivní celý váš život.

Vždy jste radil ostatním hudebníkům, ať se „nebojí zapojit do svého stylu postupy jiných kultur“. Jaké kultury konkrétně momentálně zajímají vás?

Je toho spousta. Samozřejmě kultura africká, ale v poslední době také hodně arabská, italská nebo polská.

Sám jste bydlel nějakou dobu ve Francii. Proč právě tam?

Francouzská společnost opravdu zásadně podporuje umění. Hudebníky nebo třeba malíře. Cítil jsem se tam přijatý, vítaný. Bylo velmi příjemné žít tam a hrát na tamní scéně.

Docela často používáte kytary se třemi humbuckery. Což není příliš obvyklé, dvojcívkový snímač ve střední pozici není běžný. Považujete to za důležité pro svůj sound?

Líbí se mi to, ale není to nezbytné a také nepoužívám kytary se třemi humbuckery pořád. Ale pro určité méně obvyklé kombinace zvuků je to cool.

Na festivalu Blues Alive v Šumperku jste hrál před jedenácti lety, nyní se tam vracíte a zároveň vystoupíte i v Praze. Budou se šumperský a pražský koncert lišit, nebo máte v rámci turné podobný setlist?

Na hraní na Blues Alive před lety si dobře pamatuji, i když ročně odehraji spoustu štací. Vládla tam příjemná atmosféra. I když koncerty v Praze a na Blues Alive následují chvíli po sobě, určitě se budou lišit. A možná i docela hodně. Abych udržel hraní zajímavé, a to i pro sebe, pořád podle nálady měním program.

 

 

Joe Louis Walker

Joe Louis Walker, rodným jménem Louis Joseph Walker, se narodil na první svátek vánoční 1949 v San Francisku v muzikantské rodině. Už od šestnácti se živil jako sideman především bluesových a bluesrockových interpretů, ale například i v gospelových Soul Stirrers. Velmi blízké přátelství navázal s Mikem Bloomfieldem. Když v roce 1981 nalezli kamaráda mrtvého, zřejmě následkem předávkování, chytil se za nos. Uvědomil si, že zrovna tak dobře mohl být na Bloomfieldově místě. Zavrhl veselý noční život námezdního muzikanta, zapsal se ke studiu angličtiny a hudby na San Francisco State University a elektrickou kytaru zavrhl jako „ďáblův nástroj“. Zintenzivnil svůj náboženský život a muzikantský talent dal do služeb vokálního gospelového kvarteta Spiritual Corinthians.

Svět mohl být chudší o vynikajícího hráče, kdyby Korintští nezavítali v roce 1985 na neworleanský Jazz & Heritage Festival, kde se Walker znovu nakazil bluesovým virem. Sestavil kapelu Boss Talkers a už o rok později vydal albovou prvotinu Cold Is The Night u labelu HighTone. Zřejmě na sedm let v této stáji, nebo na následujících osm ještě populárnějších a určitě také psychicky náročnějších sezón u velkého vydavatelství Polygram, naráží v našem rozhovoru. Do diskografie si ovšem připsal celou řádku vydařených titulů jako Blues Survivor (1993), JLW (1994) nebo Great Guitars (1997), kde s ním hostují esa jako Scotty Moore, Steve Cropper, Otis Rush, Buddy Guy nebo Ike Turner. Sám s chutí přijímal pozvání. Díky podílu na albech Blues Summit (1993) B. B. Kinga a Deep In The Blues (1996) harmonikáře Jamese Cottona se stal i držitelem Grammy.

Další útlum v činnosti na přelomu tisíciletí zapříčinily emoční problémy kolem rozvodu a následně návrat ke konzumaci nepovolených substrátů. Bluesman se naštěstí dokázal ze závislosti znovu vyhrabat a série kvalitních desek utěšeně pokračuje. V době publikování tohoto textu vlastně již předposlední album Everybody Wants A Piece (215) bylo nominováno na Grammy. Zřejmě mnohem víc si ovšem Walker váží uvedení do Blues Hall Of Fame v roce 2013 a několika prestižních Blues Music Awards.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *