Usmíření na svaté misi

Ve chvíli zániku jazyka umírá navždy celý národ. Takové tragedie se na naší planetě bohužel odehrávají stále častěji. Svět se zmenšuje, globalizuje a usedá do obecné formy, v níž na podružnosti není čas ani místo. Nenávratně přitom mizí kultury často z úsvitu lidské 11_usmireni_na_svate1civilizace a další se ocitají na kraji útesu. Například jazykem sefardských Židů ladino dnes prý na světě aktivně mluví několik tisíc lidí. A protože většinu své kultury – především hudbu – si sefardští Židé předávali ústně, je na místě se o ni strachovat. Než se na útěku ze Španělska – v roce 1492 je odsud vyhnala královna Isabela – rozptýlila po Středomoří, Balkáně, severní Africe a částečně v Evropě, hovořila, zpívala a psala tamní židovská obec judeo-arabsko-španělským jazykem ladino. Ten na různých místech do sebe absorboval jazyk národů, na jejichž území se Židé usídlili, ale žil dál. Ladino se pak v uplynulých stoletích stalo symbolem Sefardů a zkázy španělského židovstva. Do boje za jeho záchranu se vydali hlavně hudebníci. Yitzak Levy, původem turecký Sefard, žijící později v Izraeli, během svého života uveřejnil čtyři svazky romantických sefardských písní a deset liturgických zpěvníků zpívaných v ladino. Pro sefardskou hudbu je proto stejně důležitý jako Alan Lomax pro americkou. Levy to ale neměl jednoduché, protože jakkoliv si Sefardité i po tak dlouhé době uchovali starověké španělské písně, týkalo se to spíš textů; hudba prošla podobnou proměnou jako ladino. Jinak zněla v Maroku, na Balkáně, Turecku nebo Řecku. Přesto se mu podařilo na svých cestách zachytit takřka všechny její odnože. Sám skládal a zpíval, ovšem pro samou práci na to neměl čas. V podstatě tu hudbu zakonzervovával. Život jim vdechla až jeho dcera Yasmin. „Chci zachránit ladino kulturu. Dlužím to svému otci a předkům. Ladino umírá a říká se, že během čtyřiceti let zmizí navždy a přežít může jenom skrze hudbu, literaturu a historické příběhy, z nichž vyvěrá veškerá bolest a křik Sefardů. Vydala jsem se na svatou misi. Existuje ale mnoho možností a jsem otevřená pro každou výzvu,“ řekla v magazínu fRoots.

Když v roce 1977 Yitzak Levy zemřel, byly Yasmin dva roky. Zůstala s matkou Kochavou sama v malé vesnici Bakaa mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Od šesti hrála na klavír, chystala se být zvěrolékařkou, ale nakonec, když se matka rozhodla vrátit se ke zpěvu a koncertování, zanechaného během manželství, začala ji doprovázet. V sedmnácti odjela s Kochavou do Baskicka za dávnou přítelkyní, významnou zpěvačkou a sběratelkou židovského původu Julií León, chystající album sefardských milostných písní z Levyho sbírek. Požádala je, aby ji některé zazpívaly, tedy i Yasmin, do té doby pouhá klavíristka. Dozněl poslední tón Yasmina neobyčejně syrově vášnivého hlasu a Julia prohlásila: „Vítám tě mezi zpěvačkami.“
Čtyři roky nato Yasmin obdržela vládní stipendium na výzkum ladino kultury, z něhož vyrašilo její debutové album Romance & Yasmin (2002).

NEDĚLEJTE Z TOHO OPERU
Po izraelské půdě, do níž je vetkána velká a důležitá část historie lidstva, kráčel Mojžíš, Ježíš i Mohamed, ale i Kleopatra s Napoleonem. Máme tak co do činění s kolébkou kultury, nicméně zároveň se státem s teprve padesátiletým vývojem, po celou dobu dramaticky nabírajícím židovské imigranty z celého světa, kteří sem přinášeli různorodé, na první pohled neslučitelné kultury, mísící se v Izraeli s arabskými a hebrejskými vlivy v neobyčejně pestrou a svébytnou hudbu. Mladá generace se ovšem odmítá hlásit k dávným etiopským, ukrajinským, tureckým nebo dejme tomu 11_usmireni_na_svate2marockým kořenům, považuje se výhradně za Izraelce. Vymírající klezmer nebo ladino pro ně představují minulost, přežitý artefakt; přednost má rock, hip hop a popmusic. Romance & Yasmin přesto rozpoutalo na zdejší hudební scéně docela ostrou polemiku. Mládež se nad Yasminim neunylým, moderně vygradovaným ladino chtě nechtě pozastavila: krásná mladá holčina se svěže emotivním, fantastickým hlasem a drzými názory se pro ni okoralým vzpomínkám na klasické ladino sympaticky vzdálila. „Bylo pro mě přirozené, obzvlášť když otec patřil k turecké větvi, rozeznít ladino darbukou, sazem, flétnou ney, arabskými rytmy a balkánskou dravostí. Zrazovali mě od toho, ale neustoupila jsem. Sefardská hudba přišla z mnoha zemí, nemá a nemůže mít jednu ustálenou formu.“ Zato pamětníci, uchovávající málem operní vyznění sefardských písní v podobě nedotknutelné relikvie s akustickou kytarou, případně klavírem, zkoprněli: „Mnoho zpěváků zpívá ladino v akademickém operním stylu. Ten ale nemám ráda. Ladino přišlo z ulice, od obyčejných lidí. Měli ve zvyku posedávat na terasách kaváren a během poslechu se přirozeně pustit do tance, bavit se u toho.“
Následující album La Juderia (2005) už rozlítilo také sefardské tradicionalisty, chodící okolo ladino v posvátném zaujetí, podle nichž svým počínáním jeho staletou identitu nabourala.

HUDBA KRVE A VROUCNOSTI
Při pobytu v Seville pro sebe Yasmin objevila flamenco, do jehož studia se pilně pustila, aby nakonec vyrukovala s jeho zjitřeně elektrizující, dravou, arabsky rozkmitanou fúzí se 11_usmireni_na_svate3sefardskou hudbou. Zdůrazněním zapomínané skutečnosti, že středověké Španělsko připomínalo hudební šejkr rozlévající naprosto nové nápoje ze všech možných ingrediencí.
Původ flamenka je značně zastřený, všeobecně se ale soudí, že na jeho vývoji se nejvíce podepsali španělští Cikáni, přivlastňující si andaluský způsob zpěvu, zvaný cante jondo, sefardští Židé s vroucnými cantigas a Mauři s rytmem v krvi. Garcia Lorca nazýval flamenco „hudbou krve, překypující city“ a podle Yasmin mu svobodomyslnost s hrdostí do kolébky vložili Cikáni, milostnou poetiku, hlubokou vroucnost a stesk Sefardité.
Nepovažuje se za flamenkovou zpěvačku, přestože její výraz k tomu posluchače svádí. Rozhodně trvá i na věrnosti sefardské hudbě, ačkoliv z jazyka ladino občas přechází do španělštiny. „Ve flamenku existují dva druhy zpěvu: hlas buď vychází z hlavy, nebo z hrudi. A mně přišlo, že zapojením hrudi a celého těla do zpěvu má hodně příbuzného s ladino. Od té doby takhle zpívám a do svých doprovodných kapel si na podporu zvu flamenkové kytaristy ze Sevilly a hudebníky z Izraele, Arménie, Egypta a Turecka. Zpěv flamenka je v závislosti na rytmu velmi obtížný, naopak ladino má v sobě jednoduchost. Dáte-li ovšem do zpěvu sefardských písní emoce flamenka, narodí se hudba ulice. Taková, jakou chci zpívat.“
Yasmino nabourání ladino hudby dosud až důsledně lpící na poevropštělé interpretaci arabskými a flamenkovými vlivy sice vzbudilo v Izraeli a na sefardské scéně značnou nelibost, nicméně o její vystoupení stál celý svět. Koncertovala na WOMADu, v newyorské Carnegie Hall, na těch nejprestižnějších festivalech, uvedla se na WOMEXu a sbírala jedno ocenění za druhým, například početné nominace na BBC World Music Awards coby nejlepší nováček, reprezentantka Středomoří nebo hudebních fúzí. Dosud ve vítězství neproměnila ani jednu.
S novým albem Manu Suave by to ovšem propříště mohlo vyjít. V londýnském studiu Livingstone Jerry Boyse (podílel se na nahrávkách Buena Vista Social Club nebo Orchestra Baobab) ho s ní v produkci Lucy Duran (respektovaná znalkyně západoafrické hudby) natočila celá řada znamenitých hudebníků ze Středomoří a severní Afriky.
Yasmin Levi nám Manu Suave představí 10. listopadu v ostravském Domě kultury a den nato v pražském klubu Roxy. Její koncert proběhne v rámci přehlídky Caravan of Voices pořádaném týmem festivalu Colours of Ostrava.

Málokdo dnes dokáže svým elektrizujícím hlasem vyjádřit emoce a magickou atmosféru sefardských písní z 15. století – zpívaných v zapomenutém jazyce ladino – jako YASMIN LEVY, dcera významného izraelského etnomuzikologa Yitzaka Levyho. Delikátní směs arabštiny, židovství a křesťanství se v jejím podání starodávné poezie, romantických textů a milostných písní cantigas chvěje duchovním uvědoměním, jemnou nostalgií, v žádném případě však ,akademickou mumifikací‘. Za všechny to vystihl Charlie Gillet: „Poslouchám, slastně zavírám oči a sním o starých časech. Nerad je ale otevírám. Nastává realita.“

Foto archiv

Přidat komentář