Utopianisti: Tango Solo

Lossless Digital, 2021, 36:50

Za kapelou, přesněji projektem, stojí finský skladatel, multiinstrumentalista a producent Markus Pajakkala, který ji založil již v roce 2010 jako čistě studiový projekt. Sám píše hudbu, hraje na bicí, dechové nástroje a klávesy. Ke kooperaci si vybírá muzikanty z klasické hudby, jazzu, folku a rocku a někdy píseň nahrává v různých sestavách. Stylová rozmanitost je tomu odpovídající: převážně instrumentální hudba osciluje mezi rockem a jazzovou progresivitou na jedné straně, na dalších pak třeba balkánským folklórem, tangem, avantgardou, latinou i operně švihlým metalem. Zatímco první album se ještě orientovalo spíše na akusticko-folkové polohy, druhé se výrazně vydalo avantgardním/opera-metalovým směrem. Trojka Brutopianisti z roku 2017 pak podle samotného Pajakkaly nabídla: „Extrémní dechový jazzmetal, avantcore a pseudoakustický avantgardní math punk“, prostě zvrácený fartcore s vysokým využitím dechů, dodávám já. Brutopianisti tak zněli jako směs Ruins a Mr. Bungle. Jen jedna věc je jasná – projekt Utopianisti je naprosto nepředvídatelný.

Jak už název předestírá, oproti předchozím albům si tohle Markus celé nahrál sám. Že půjde vždy o tango, až naštěstí tolik nepasuje. Mohlo by být klidně i ztracenou nahrávkou Franka Zappy. Koláž velerůznorodých skladeb má totiž hodně komiksovou atmosféru. Zde nádherně ozřejměnou v La Desobediencia s několika (to nespočítám!) vrstvami brilantně vyhrávaných, ve dvaatřicetinkách střílených paličkovaných jízdách na xylofonu a protisměrných kadencích vibrafonu do demiurgického dvouakordového klavírního základu. To jsou jen tři minuty, pak hned La Caída De Los Martillos. Dvojnásobek nejen stopáží! Zamíchá, zapojí, všechno, (na) co umí – s bizarními avant-rockovými momenty, spletitými nápady, ostrými perkusivními sekcemi s nespočtem překvapivých zvratů a nejrůznějších podivností. Aha, samozřejmě nesmíme zapomenout na bandoneon jako primární prvek. Ástor Piazolla by tančil v extázi jako ďas!

Přidat komentář