Po dlouhých třinácti letech od posledního alba a víc než čtvrtstoletí po svém vzniku se jedna z nejzajímavějších českých alternativních kapel Fru Fru vrací s novým albem Gramofonová deska. Ačkoli se může na první pohled zdát, že je na ní „všechno jinak“ – vznikla v produkci Petra Ostrouchova, jsou na ní zhudebněné verše vesměs nežijících básníků, kapela částečně změnila sestavu – není tomu tak zcela. To nejdůležitější, to, co dělalo Fru Fru výjimečnými od začátku, zní i tady. Včetně nezaměnitelného zpěvu charismatického Václava Bartoše, se kterým jsme si nejen o novém albu povídali.
Než se dostaneme k novému albu, musím začít tím předchozím, Freak Show. Je na něm taky písnička Válka. Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, připomněl jsem si po té době její klip a musím říct, že to se mnou hodně zamávalo. Je mnohem aktuálnější než před těmi třinácti lety, vznikla dokonce ještě rok před prvními ukrajinskými událostmi v roce 2014. Neříkáš si, že jsi tehdy něco předpověděl?
No, říkal jsem si, že jsem to možná trošku přepísknul. Ale ta věc tehdy prostě byla ve vzduchu. Ani tehdy nebyla neaktuální. Ta písnička měla být spíš takové varování. Zajímavé je, že tehdejší reakce na klip byly strašné. Někteří lidi říkali, že se na to nemohli ani dívat. A to přitom ještě neviděli žádné záběry z toho, co se děje teď. „Fašistická denacifikace“ pokračuje, realita je fakt složitá. A my si musíme uvědomit, že pokud nebudeme silní, tak jsme prohráli. Jsme jedna z napadených zemí – a my se tady přitom pořád jen hádáme. Takže Válka měla být takové memento.
Ten klip dělal Míla Holman, který nám teď točil k novému albu první klip Židovská svatba a připravujeme druhý na Nezvalovu Tanečnici. Mně se moc líbí, jak Míla ty klipy točí, ve Válce byl ten nápad s dlouhou chodbou vynikající. A tak mu i teď dáváme naprosto volnou ruku. Bude to opět trochu kontroverzní, protože jsme došli k závěru, že tanečnici nebude hrát žena, ale muž. Ne transvestita, prostě muž. Víc zatím prozrazovat nebudu.
K té Válce mě napadá ještě obecnější otázka. Hodně se mluví o tom, jak je současná společnost rozdělená ve svých postojích. Samozřejmě se to nevyhnulo ani hudební scéně. Jak vnímáš, když se nějaký tvůj kolega dostane do myšlenkové sféry, které najednou nerozumíš, když se prostě ocitne na druhé straně než ty?
Říkám na rovinu, že ho pošlu do prdele. Tady už to není otázka pravice a levice nebo nějakých ekonomických otázek. Je to boj dobra se zlem. To, že se lidi musí spojit, aby porazili zlo, úplně maže původní ideologické nebo ekonomické myšlenky. Když někdo dřív například tvrdil, že je země placatá, zpočátku jsem to bral tak, že chce být jen zajímavý. Ale netušil jsem, kam až to zajde. Přemýšlel jsem nad tím, co vede lidi k tomu, aby sdíleli tyhle nesmysly. Pochopil jsem, že je pro ně daleko jednodušší přijmout komplikovanou lež, protože se pak cítí, že jsou poctěni nějakou informací, o které ostatní vědí prd. Je to pro ně víc než přijmout jednoduchou pravdu, která je tak jednoduchá, až je v jejich blbých hlavách „uráží“. Takže radši sdílejí komplikovanou lež.
Tohle jsem si vyjasnil. A pak jsem uvažoval, kdo ty věci vymýšlí. To jsou ti „oni“. Pořád se to artikuluje do nějakého „oni“. Největší podíl na tom má Rusko s tím svým imperiálním cítěním, kdy za cenu vlastního zájmu klidně nechá pochcípat vlastní obyvatelstvo. A zajímá ho hlavně zmatek. Čím větší bude zmatek v hlavách lidí, tím větší je prostor vysvětlit, že ta jejich cesta je jediná správná. A než se lidi vzpamatují, jsou znovu v kleci.
Takže když mi dneska někdo vykládá, že holocaust je výmysl, že Američani nebyli na Měsíci, že celý svět ovládá sedm Židů a že žádný masakr v Buči nebyl, tak je pro mě mrtvej a já si s ním nemám dál co povídat.
Za těch třináct let od poslední desky se změnila nejen společenská a politická situace, ale i hudební scéna. Vlastně teď vstupujete do úplně jiného prostředí. Cítíš to?
Situace je určitě jiná, ale myslím si, že se dostala do stavu větší otevřenosti. Teď nevládne žádný hudební styl, který by byl nějak výhradní, pokud tedy opomenu hip hop, který mi ale nijak nevadí. Je to hodně otevřené. Zároveň je o hudbu asi největší zájem v dějinách. Ale to je výzva.
Z jakého směru jste se k té výzvě postavili?
Tím, že používáme staré texty, chtěl jsem tomu dát náboj hudby, která nebyla ničím omezená. Baví mě, že je nezařaditelná. Chtěl jsem se zbavit všech věcí, které by zaváněly nějakým klišé, která v sobě samozřejmě člověk podvědomě má nasátá z toho, co je kolem něj, co poslouchá. Petr Ostrouchov ta místa přesně našel a zásadně je změnil. Což považuji za skvělý producentský zásah, protože přesně trefil to, co by mi časem vadilo. Producent se má dívat zvenku, aby sis uvědomil, že třeba melodie, kterou opakuješ, tam nemusí být stokrát jen proto, že jsi rád, žes ji složil. Stačí, když je tam jednou, pak se z ní nestane banalita.
Takže jestli tomu dobře rozumím, vy jste složili písničky, pod kterými jste podepsáni kolektivně celá kapela, udělali nějaké demáče, ty jste dali Petrovi, a on vzal pomyslné nůžky a výrazně je rozstříhal?
On ani moc
