Tady Havel, tady Havel… Jako kdyby se hlásil do telefonu, a to včetně charakteristického ráčkování, nejde však o telefonní hovor, ale o dramatikem vlastnoručně načtený text jeho hry Pokoušení – vše si ale žádá dovysvětlení. Takže,
Havel v sobě „faustovské“ téma hry nosil dlouho, vlastně po propuštění z prvního kriminálu v roce 1977, kdy prošel velkou krizí, měl totiž pocit, že si s StB zadal. Nakonec, po dlouhém promýšlení, kdy původní koncept procházel proměnami, hru napsal až v roce 1985, a než text odeslal do Vídně, kde měla v Burgtheatru proběhnout světová premiéra, pro jistotu si jej nahrál na magnetofon, dřív, než mu jedinou kopii fízlové seberou.
Havel požádal Mejlu Hlavsu, aby ke hře napsal scénickou hudbu, která měla vyplňovat pauzy mezi jednotlivými obrazy, zatímco se mění kulisy. Hlavsovi se podařilo zadání splnit na výbornou, jeho scénická hudba nejenže komentuje dění končícího, a uvádí následující obraz, zároveň, jak hra graduje – ponecháme stranou děj, doufejme dostatečně známý – přiostřuje se a nabírá na důraznosti. A průraznosti. Hned v prvním vstupu Plastiků do hry přitom, a o tom jsem přesvědčen, Hlavsa předvádí skvělé variace na naši hymnu, kdy ji harmonicky sleduje, zároveň zvolený rejstřík Janíčkova syntezátoru, krásně melancholický, posmutnělý, dobře ilustruje stav věcí (nelze nezmínit repliku zástupce primáře, apelujícího na „chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce“, tedy krédo zakladatele Čeky Dzeržinského) – zároveň, a není to chyba, si Hlavsa tento motiv půjčil do své další skladby, konkrétně Básníků ticha (Fiction, DG 307), podobně hudba k šestému obrazu jako by vypadla z Půlnoční myši. Hlavsa kladl v aranži důraz na syntezátor a zmnožené smyčce, hezké jsou vstupy trombónu Vladimíra Dědka. Pikantní je naplnění Havlova požadavku, aby na samém konci hry zazněla co možná nejbanálnější komerční hudba, můžeme si tedy poslechnout božského Karla a jeho song Zůstanu svůj. Skvělá četba, skvělá hudba, skvělý počin.