Zatímco většina jeho vrstevníků v osmdesáti vymetá vzpomínkové večírky, Van Morrison sází jedno nové album za druhým. Jeho novinka je v pořadí již 48. studiovým zářezem a završuje neoficiální trilogii návratů ke kořenům. Po skifflu a raném rock’n’rollu přišlo na řadu blues. Morrison vsadil na syrovost, dvacet skladeb působí jako jam session starých mistrů, kteří už nikomu nemusí nic dokazovat, ale pořád mají v prstech i hlasivkách ten správný drive.
Deska se rozjíždí swingujícím otvírákem Kidney Stew Blues Eddieho Vinsona, kde Morrison doplňuje zpěv vlastními saxofonovými riffy – nijak zázračnými, ale dokonale stylovými. Řada písniček dostala typický aranžérský vanmorrisonovský šmrnc, který umocňuje jeho klasický styl zpěvu, třeba i klasika Fatse Domina Ainʼ That A Shame.
Samozřejmě, že každý fanoušek si asi nejvíc užije momenty s význačnými hosty. Slyšet Buddyho Guye, jak to v bezmála devadesáti letech pořád „dává“ na kytaru v závěrečné Rock Me Baby B.B. Kinga je čirá radost. Taj Mahalova harmonika a hlas v Canʼt Help Myself (Sonny Terry & Brownie McGhee) i v dalších kouscích zní prostě nenahraditelně. A totéž platí pro krásně stylovou kytaru Elvina Bishopa.
Morrison ale ani na tomto albu, které má být zcela jasnou poctou jeho milovanému žánru a jeho hrdinům, netěží jen z archivů. Mezi šestnáct coverů „propašoval“ i čtyři původní věci. A to včetně titulní skladby, která se opírá o starý americký idiom o prodeji Brooklynského mostu (podvodník George C. Parker jej prodal důvěřivým turistům – obdoba českého Harryho Jelínka, který prodal ve 30. letech minulého století Američanům Karlštejn). Morrison použil toto úsloví jako vzkaz hudebnímu průmyslu, kterého má zjevně plné zuby.
Ano, album je opravdu dost dlouhé a během skoro osmdesáti minut někdy písničky splývají. Ale je to splývání docela příjemné a hlavně důvěryhodné. Van Morrison nám tady fakt žádný most neprodává…