„Kapela převážně nevážná,“ hlásá záhlaví jejich webových stránek. A když si otevřete YouTube, jako jedna z prvních na vás vybafne skladba Buď normální. Nejen z podobných střípků je tak jasné, že folk-punkové duo rozhodně nepatří k depresivním typům a život v jejich podání skýtá nejedno potěšení, nezdravými nápoji počínaje, vstřícným vztahem k opačnému pohlaví zdaleka nekonče.
Prehistorie se začala psát už v roce 2003, kdy jinak baskytarista Filip „Vasilděda“ Novák vzal do ruky akordeon a začal hrát s perkusistou a hercem Divadla Esence Petrem „Ruby“ Rubášem, jehož hudební záběr sahal od punkové kapely po renesanční hudbu. K regulérnímu fungování ale ještě uplynula dlouhá cesta. „Vznikli jsme jako revival mojí gymplácké kapely Dva neb tři. Hráli jsme tak jednou za rok až za dva, víceméně výlučně v Balbínově poetické hospůdce, až jsme se postupně stali revivalem sami sebe,“ rekapituluje Vasilděda, který s řadou kapel hrál paralelně i ska, jazz nebo židovskou hudbu. „No a pak jsme jednoho dne hráli v Balcony TV a začali si nás zvát i jinam než do Balbínky. Nejvíc nám pomohl někdejší zvukař Sto zvířat Karel Šváb, který nám jednak vyprodukoval první album, ale taky nás představil našemu současnému manažerovi Šimonu Kotkovi.“
Ona balkonová produkce proběhla v roce 2011 a o rok později dvojice zvítězila v interpretační soutěži festivalu Porta v Ústí nad Labem. Do obvyklého pejorativního pojmu „kotlíkáři“ ovšem má poměrně daleko. „Žánrově jsme takoví gumoví medvídci. V poslední době děláme společné akce s Helemese, nebo Xavierem Baumaxou. Z toho se dá usoudit, že ta spřízněnost je asi v tom, že jednak chceme aspoň trošku muzikantství, ne úplně jazz, ale zároveň ne alko-agro,“ krčí rameny Vasilděda a Ruby dodává: „Můj hudební názor, dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit, byl formován punkem 90. let, hard corem, písničkáři a eightees popem – z nostalgie k dětství. Je to i názor spřízněné duše – Jardy Trabandity Svobody, který nás nejvíce ovlivnil tím, když řekl: ‚Udělejte si to prostě sami‘. Tak jsme šli a to album si natočili sami.“
Debut Konec světa se objevil v roce 2012 a reakce na něj se objevily na folkových i na punkových stránkách. Pochvalovaly si pestrost, humor i živelnost, s jakou jsou písničky radostně podávány. Ohrnovat nos nad chytlavými melodiemi a svěžím soundem by totiž byl poněkud snobismus. Nejcennější ale na kapele zůstává žánrová nezařaditelnost. „Spíše než program je to pro nás hygienický faktor. Žánr je vlastně klec, která vás nepustí ani do koupelny, natož za tím barevným světem tam venku. Žánrovost je svazující přežitek,“ míní Ruby a Vasilděda přikyvuje: „Žánr je nuda. Úplně nesnáším takové to ‚nejlepší byla sedmdesátá léta…‘.“
Po prvním albu šla popularita rychle nahoru, množily se pozvánky na festivaly, začalo přibývat zásadních vystoupení, která formují každou kapelu. „Colours 2015 – nálada a lidi proti 43°C ve skleníku pódia, Banát a unikátní prostředí v Rumunsku se sluníčkovým publikem a stagedive v závěru, nikoli předskokani, ale hosti Trabandu, hraní s Xavim, Švihadlem, Sto zvířaty. Je toho už hodně a to je dobře,“ pochvaluje si Ruby. „Stagediving s hrající harmonikou, to je jednoznačně naprostý vrchol kariéry. Prozatím. Co se týče zahraničních kapel, předskakovali jsme The Levellers, ale pro mě osobně je nejvíc a nejdál to skoro společné hraní s Roni Sizem na Colours,“ doplňuje ho jeho spoluhráč.
K debutovému albu přibylo na sklonku roku 2016 druhé, nazvané Nebyl, ale, vydané u 100PROmotion. Zatímco jeho předchůdce měl snahu co nejlépe zachytit pódiovou radost a živočišnost, tentokrát jde naopak o plné využití studiových možností. „Zásadní rozdíl je, že jsme se naučili hrát. A našli si nějaký názor na to, jak by to mělo znít, jak by měla vypadat hudební režie. Všechny písně tak obsahují basu a činely, což normálně nemáme, občas je tam harmonika a kytara naráz a někde jsou sóla, což normálně taky nemáme. Ale ono je to ve finále energií bližší tomu živému hraní. Asi kouzlo,“ vysvětluje Vasilděda.
Co zůstalo, je humor. „Humor jako nástroj přežití, ekvivalent vzduchu. Humor jako mezimolekulární vazby volných skupenství,“ konstatuje Ruby. „Ty vážné věci lidi zas tak nebaví, to je spíš do klídku, na desku, ale koncert je především zábava, odpočinek. To mi tedy kdysi dávno říkal strejda, co mě chtěl naučit integrály, ale každopádně mě naučil pít vodku. Tehdy mě to štvalo, byl jsem vážný písničkář, ale měl pravdu,“ připojuje se Vasilděda, a ihned zdůrazňuje, že mu bylo proti srsti to, jak měl strejda pravdu, nikoli ta vodka. Oba protagonisté jsou ovšem skálopevně přesvědčeni, že to nejlepší je ještě čeká. Optimismus v dnešní době až nevídaný. Ruby má jasno: „Letos musíme vyhodit ven co nejvíce videí, dostat se do povědomí všech lidí od 12 do 80 let, příští rok rozjet přípravy na tu slávu a povinnosti co z ní budou vyskakovat. A pak už jen ukončit pracovní poměry a věnovat se VR naplno. Šance je obrovská, minimálně 50 promile. Zmiňoval jsem kurvy, koks a chlebíčky?“