Vzácně se objevuje hudba skutečně originální, jakoby vytržená z času a zároveň reflektující chvění přítomného momentu. Sólový debut Veroniky Linhartové do této kategorie patří.
Veru Linhartová (též Cirk La Putyka, Vesna, Zvíře jménem podzim) se neváhala svěřit i s intimním pozadím přípravy alba: „Proces nahrávání začala, když ještě netušila, že je podruhé těhotná, poslední natáčecí den pak byl na sklonku 9. měsíce.“ Ona informace je totiž pro vnímání nahrávky důležitá. Hudba působí jako emoční cesta od myšlenky ke zrodu hudebního tvaru, se všemi obavami, nadějemi, citovými turbulencemi i etapami zklidnění. Linhartová zjevně vnímá tvorbu jako fyzickou součást sebe sama, když uvádí: „Pro mě je deska potvrzením toho, co dělám a miluji celý život. Navíc důkaz, že jako matka jsem nepřestala být hudbou a jako hudba nepřestávám být matkou.“
Hudba je to hodně intenzivní a expresivní. S dokonalým využitím dunících ozvěn, elektronických ataků, rytmický smyček, filigránsky vrstvených stop houslí i zpěvu. Perkusivních zvuků, kdy každý úder, skřípot, zvukový šleh mají svoje místo. Hudba vypráví sama o sobě, což ale neznamená, že by slova byla nepodstatná. Třeba verše „neboj se tmy / světlo se objeví“ (Halí belí) jsou spíše než mateřským konejšením dodáváním naděje sobě samé. Ona skladba také není žádná ukolébavka, působí dost nervně, přestože jedním ze zvuků v pozadí je i kníknutí dětské gumové hračky. Podobně verše „zapálíš hranici / postavíš čarodějnici / ve starém jazyce bráníš si svý pozice / a pak tu sedíme / ty na mě křičíš / celá se třesu… tak o tom píšu písně / ty co nebudeš chtít slyšet“ (Hranice) nevyznívají jako nářek či stížnost na věčný souboj ženských a mužských principů, ale coby přijetí skutečnosti.
Tenhle vír citů může vyznít pro někoho až příliš pateticky. Ale že se Linhartová cítí „být hudbou“, nikoliv pouze někým, kdo „hraje hudbu“, je z desky znát, a dělá to z ní mimořádný počin.