VIAH: Chtěla bych prorazit ve Vietnamu

Pod jménem VIAH se skrývá zpěvačka Huyen Vi Tranová. Narodila se v Praze, ale oba její rodiče jsou Vietnamci. Veřejnost mohla sledovat její první vystoupení v roce 2015 v soutěži Superstar, kde svůj zpěv doprovázela hraním na ukulele. Rozhodujícím pro její hudební kariéru se ukázalo setkání s Jiřím Burianem. S jeho pomocí se stala vokalistkou a klávesistkou ve skupině Republic of Two. V březnu 2018 jí vyšel první singl My Head Is Glowing in the Dark. V srpnu pak následovalo Jiřím Burianem produkované album Tears of a Giant. Nápaditý pop kombinuje éteričnost s elektronickými a tanečními prvky. I když jde o debut, hudba na desce je výjimečně vyzrálá. Kromě hudby Vi působí ve dvoučlenném divadelním projektu Ňun & Ví.

 

 

Coby VIAH máš za sebou svůj první koncert. Plánovala jsi ho jako multiartovou akci s využitím výtvarných prvků. Jaké jsou tvé pocity z něj?

Mám z něj velkou radost. Při jeho přípravě se sešla spousta zábavných náhod, čímž se rozhodil koncept koncertu. Kvůli práci na obalu se vydání desky posunulo o dva týdny, takže se křest změnil na koncert. Zhruba týden před jeho konáním se začalo všechno hroutit. Museli jsme změnit místo konání, a kvůli tomu i scénu a choreografii. Díky tomu se z toho stala tak trochu punková akce a mně se to začalo líbit. Líbilo se mi, že se celá akce změnila v organizovaný chaos, i když vím, že pro Viu to není udržitelný koncept. Na poslední chvíli, asi dva dny před konáním, se přidal student AVU Jan Pančocha, který pro koncert vytvořil instalaci – rostliny zavěšené v rámech. Součástí byly i videoprojekce a vše do sebe nakonec zapadlo.

Plánuješ další koncerty?

Další koncert plánujeme 1. listopadu v Café V lese – tentokrát to již bude oficiální křest.

Máš vietnamské kořeny, ale také jsi strávila nějakou dobu v Londýně. Odrazilo se to nějak na tvé hudbě?

Vietnamský vliv je silný v jakékoli mojí tvorbě. V hudební i divadelní. V Ňun & Ví hrajeme o tom, jaké je to být druhou vietnamskou generací v České republice. Toto téma jsem měla vždy hodně uzavřené, ale za poslední tři čtyři roky mě hodně oslovuje. Přišly na mě i smutky z toho, že jsem nevyrůstala v zemi, kde jsem možná měla vyrůstat. Začala jsem se zajímat o to, jaké bylo dětství mých rodičů. Oni nás vychovávají v rámci vietnamské kultury a my je otevíráme tím, že vyrůstáme v jiné, liberálnější. To vše se hodně odráží na Vie. Ta zpočátku vznikala hodně volně. Když nás s Jirkou něco napadlo, tak jsme si to nahráli, poslali si to a pak se případně sešli a dotvořili to.

V které písni je asijský vliv nejvíce znatelný?

Giant Tears. Ta vznikla díky tomu, že jsem cítila melancholii z toho, že mám vietnamskou krev a chtěla bych ve Vietnamu trávit více času. My tam jezdíme jednou za dva, tři roky na pár týdnů, ale to je pořád málo. Po této písničce je pojmenovaná celá deska. Jirkovi i mně se líbila metafora, že to jsou „obrovy slzy“.

Koho nebo co symbolizuje ten obr?

Mně se hodně líbí ta pohádkovost. Každá z písniček na albu je jedna slza. Skrz ně ventiluju svoje intenzivní prožitky. Protože jsem melancholik, tak tíhnu ke smutku. Texty jsou na rozdíl od hudby relativně smutné. Pokud někdo třeba poslouchá jen svou levou hemisférou, tak to vnímá jako dost smutné album, ale já si myslím, že to tak není.

A pokud jde o vliv tvého londýnského pobytu?

Tam jsem strávila semestr. Bylo mi sedmnáct a poprvé jsem si zažila osamostatnění se od rodičů. Nechala jsem na sebe „dýchnout“ hudební vlivy, které se nyní v mé hudbě odrážejí. Londýn mě hudebně hodně nasměroval. Dost jsem poslouchala třeba The xx. V Londýně jsem studovala kreativní psaní a naučila jsem se tam i přemýšlet anglicky.

Kdo další kromě The xx tě oslovil?

Tehdy jsem poslouchala Woodkida a Damiena Rice. Byla jsem tam na koncertě Portico Quartet. Ti mě hodně ovlivnili, pokud jde o vnímání instrumentální hudby. Několik měsíců jsem strávila také na semináři v New Yorku. Tam jsem již psala pro Viu a třeba prvotní impuls pro písničku Gloria vznikl právě z tohoto města. Mně se pak o New Yorku často zdálo. Je to pro mě světelně výrazné město, všechno v něm bliká. New York hodně přehlcuje. Proto i Gloria je hodně velkolepá.

Jakým směrem posunul album jeho producent Jiří Burian?

On ho inicioval. Poprvé mě viděl před třemi lety v soutěži SuperStar. Na ni se dívali spolu se ženou a říkali si, že tam nepatřím, že jsem „chyba v systému“. Později jsme byli oba pozvaní do pořadu Music Room televize Stream. Tam jsme se potkali a Jirka mi řekl, že si mě pamatuje ze SuperStar, vzal si na mě číslo a ještě téhož dne mi volal, jestli bych s ním nechtěla dělat album. Zjistili jsme, že jsme oba na stejné vlně, co se týká hudby. Já jsem ale na začátku nebyla naladěná na to, že bych psala písničky. Coby perfekcionistka jsem měla problém uchopit nějakou věc a dodělat ji. Abych se otrkala, Jirka mě přizval coby vokalistku do Republic of Two. První koncert, na který mě vytáhnul, byl hned na Colours of Ostrava. To byl ostrý start. Já v sobě vždy cítila performera, ráda vystupuju. On mi tím dal platformu vystupovat před lidmi sama za sebe. Tím mě zbavil bloku, kdy jsem nevěděla, proč bych měla psát písničky na album a něco tvořit.

Tvé písně jsou popové a mívají výrazný melodický nápad. Nemáš ambici prorazit v komerčních rádiích?

My jsme chtěli tvořit volně. Nechtěli jsme si stanovovat mantinely tak, že by tvorba byla alternativní nebo komerční. Nakonec vzniklo něco, co funguje popověji, než jsme očekávali. Podvědomě jsme mysleli, že půjde o experimentální projekt. Vznikla hudba sice alternativní, ale pořád ještě pop. Ale myslím, že v Čechách nemá šanci dostat se do mainstreamu už jen kvůli tomu, že je v angličtině. Myslím, že kdybych tu hudbu dostala do zahraničí, do Německa či Anglie, mohla bych se tam dostat do komerčnějších rádií. Ale v České republice se mi to nepovede. Písničku My Head Is Glowing in the Dark jsme nabízeli třeba Evropě 2 a ta ji odmítla.

Plánuješ nabídnout svou hudbu i vietnamskému publiku?

To bychom chtěli. Chtěli bychom napsat nějaké písničky ve vietnamštině. Ten jazyk zní úplně jinak a hodně mě baví a myslím, že se do něj více navracím. Víc v něm komunikuju a snažím se objevovat jeho bohatost. Jednu nebo dvě písničky bych proto chtěla napsat. Pro mě by to byla hezká osobní výzva. Ale nevím, jestli jsou ve Vietnamu na takovou hudbu připraveni. Stejně jako v České republice, i tam jsou naladěni na svůj mainstream. VIAH se vymyká oběma.

Zajímá tě, jaká hudba je aktuálně ve Vietnamu populární?

Moc to nesleduju, spíše se to ke mně dostane, když jsem ve Vietnamu a bavím se o tom s příbuznými. Vietnamskou hudbu vnímám spíš pasivně, než že bych si ji sama vyhledávala. Ve vietnamské scéně se neorientuju, i když mě zajímá.

Jak vznikl videoklip k tvému prvnímu singlu?

To je zatím můj jediný videoklip. Já si říkala, že mám doma starou videokameru, tak jsem coby začínající zpěvačka chtěla natočit nějaký ulítlý videoklip. Jirka se mě ale snažil utvrdit v tom, že je album hodně silné a vyplatí se do něj investovat. Klip režírovala jeho žena Darina Burianová. Já neměla finance na zaplacení štábu, ale ona vymyslela ještě spolu s jednou kolegyní celý koncept a zařídila financování, o které se postaral Red Bull. Šlo o debutový klip, takže jejich představa byla, že bude hodně o mně, coby interpretovi, a bude vlastně popově koncipované. Teď vzniká druhý videoklip, ke Glorii, a ten se točil ve Vietnamu.

Jaký je tvůj vztah k české hudbě?

Momentálně mě hodně baví třeba Ventolin, baví mě Mutanti hledají východisko, Midi Lidi. Z žen, které mě hodně inspirují, je to Never Sol, Katarzia, i když to už jsme na Slovensku, a Zagami Jericho. Myslím, že na české alternativní scéně se dá najít hodně skvělých interpretů.

Na svém prvním albu sis vyzkoušela řadu různých hudebních poloh. Hodláš na svém druhém některou z nich upřednostnit?

VIAH na albu se hodně liší od té koncertní. Některé věci fungují na albu a na koncertu ne a naopak. Momentálně myslím, že druhé album bude tanečnější a méně intimní. Ale já neplánuju a vzniká to spíš instinktivně.

Přidat komentář