Martin Hůla – ale také Martin Tvrdý, Bonus, Bourek. Pro většinu známý jako muzikant ověnčený cenami, výčet jeho aktivit však zahrnuje také grafiku, hudbu pro divadelní představení a film, kurátorování výstav, psaní, lektorování, moderování…
Martinův záběr i nadšení pro danou věc jsou fascinující, obsáhnout všechny jeho projekty věc zhola nemožná. Následující řádky ocení především bibliofilové, neboť Hůlův grafický rukopis nalezneme hned na několika nedávno vydaných publikacích.
Mnohokrát jsem četla, že jsi byl z dětského okruhu trochu vyčleňován. Ráčkování, brýle, absence barevné televize, vaše rodina jistě nebyla typickou panelákovou rodinkou. Tvůj otec vymýšlel i nové umělecké techniky, jako jeden z prvních využíval počítačovou grafiku, založil Archiv výtvarného umění aj. Také jsi prý vyřkl „Tatínku, slib mi, že nikdy nebudu muset být umělcem.“ Přesto jsi začal psát knihy v deseti letech, dnes se pohybuješ hned v několika uměleckých disciplínách. O čem jsi psal? Nakolik tě ovlivnilo rodinné prostředí v dnešní umělecké činnosti a názorech?
No jo, spíše byl handicap v tom prostředí. Samozřejmě, že to zpětně vnímám kladně, ale nějaké pozůstatky jsem si odnesl. Táta měl od roku 1983 doma v Kostelci nad Černými lesy galerii jménem Galerie H, vyrostl jsem obklopený uměním, výtvarníky a také knihami. Jistě mě to ovlivnilo v té potřebě hledání, zkoušení a objevování. To prostředí bylo z dnešního pohledu hodně DIY a kulturně autonomní, zároveň se neuzavíralo. Galerie H měla ještě jeden dobrý aspekt – byla konfrontační a nevýběrová, tzn. že se vyhlásilo téma a přijaly se práce bez ohledu na to, kdo byl jak renomovaný. Dokonce rozmístění prací v galerii probíhalo podle nějakého náhodného algoritmu. To je myslím důležitý a neobvyklý přístup, který se mi hodně líbí, rovnost je klíčová pro DIY tak jak ho chápu. Co jsem psal už nevím, později jsem spíš dělal časopisy, humoristické, později literární, poezii, ale nic co by stálo za řeč.
Coby hudebník jsi měl vynikající recenze, nespočet nominací na hudební ceny, získal jsi Anděla i Apollo. Muzika se však ve vaší rodině nevyskytovala, kdy ses k ní přimotal?
Tam nikdy žádná nehrála. Televize minimálně, nebyl gramofon, desky, nic. Moje cesta k hudbě byla spíš přes fascinaci technologií a počítače. Na začátku 90. let dostal táta první PC, na který šlo nainstalovat ModEdit, takový primitivní tracker/sekvencer používající samply. Skrz něj jsem to začal zkoumat a objevovat.
Dnes sám vedeš kurz zvuku v rámci Aeroškoly. Máš radost z mladých hudebních talentů a z jejich touhy po objevování?
Na ten kurz chodí dospělí, ale radost z toho mám. Každý z mých studentů má jinou motivaci, ale taky jinou úroveň nebo ambici, rozhodně je to strašně zajímavý. Jmenuje se to Funkční hudba a sound design, a já doufám, že je to hlavně o přemýšlení, o tom, že není žádná cesta správná (smích). Mě na tom baví, že můžu vytahovat svoje oblíbené filmy, které mají třeba netradiční zvuková řešení. Dávám taky úkoly! Bude to pokračovat i v dalším semestru.
Loňský rok byl pro tebe asi především ve znamení výtvarníka Zdenka Seydla (1916–1978). Jak jste vlastně došli s tvým otcem k tomu, abyste se Seydlovi blíže věnovali a vydali knižní poctu jeho dílu? Kromě toho jste mu uspořádali několik výstav a další plánujete.
Těžko říct. Já jsem udělal tu první výstavu ve spolupráci s Elpidou – obecně prospěšnou společností orientovanou na pomoc seniorům, a hlavně Archivem výtvarného umění, kde ty knihy fyzicky jsou. Ne všechny. V monografii Zdenek Seydl a knihy je asi 1490 knih, na kterých se podílel, ve fondu Archivu výtvarného umění je jich uložených kolem jedenácti set. Kdysi na první výstavě na Novoměstské radnici nás napadlo, že by bylo potřeba to zpracovat. Seydlův zásah do knižní tvorby je výjimečně velký, má zvláštní prostupnost knihovnami několika generací. Poválečné knihovny jsou si dost podobné a jeho přítomnost v nich je zásadní. Když ho lidé vidí, říkají – jasně, to znám, to měl můj táta doma, tohle máme doma. Není tedy těžké se k němu dostat, všichni ho mají tuny. Zároveň je evidentní jeho výjimečnost, je proto logické, že se jeho dílem člověk zabývá. Lidé se dříve o knihy více zajímali, dostávaly procentuálně větší prostor, v dnešní době už jim konkuruje televize, internet, kraviny. Seydl je pozapomenutý, nedoceněný a jako téma nezpracovaný. To dle mého souvisí s různými věcmi. Jednou z nich je třeba to, že tvořil relativně nedávno a tiskly se velké náklady. Jeho knihy jsou dostupné, nemají vysokou cenu a nedají se tedy na antikvariátním trhu příliš obchodovat.
Jak dlouho trvala práce na knize? Objevili jste během ní další knihy, nebo jste vycházeli z již nalezeného?
Rok a půl v podstatě, se vším všudy. Ještě knihy nacházíme, teď jsme objevili tři, které tam nejsou. Jednu jsme našli podle fotky, kde sedí Seydl před knihovnou, a my v ní uviděli jednu nám neznámou. Jeho žena ale nemá vůbec nic. Pan doktor Rous říkal, že v osmdesátých letech hodně prodávala.
Budete tedy časem monografii rozšiřovat, až se jich objeví více?
Bude třetí svazek. Ale zatím víme jen o těch třech. Dvě vyšly na Slovensku, to je komplikace. I když to byla jedna země, knižní trhy byly z důvodu jiné řeči oddělené. V podstatě je zde velmi malé povědomí o tom, co se na Slovensku dělo. Jsou to úplně jiná jména, málokdy to bylo tak, že by Češi dělali slovenské knihy.
V knize jsou využity fotografie Václava Chocholy, které jsou teď i k vidění na výstavě na Nové scéně v Praze. Jaký byl jeho vztah se Seydlem?
Chochola byl Seydlův kamarád, a podobně jako spoustu dalších lidí v té době docela důsledně zachycoval jeho život a práci. Těch fotek existuje mnohem víc, tohle je výběr, který nám poskytli Blanka a Marek Chocholovi, tedy Chocholova dcera a vnuk. Spravují jeho úžasnou pozůstalost plnou, vedle volné tvorby, podobně vzácných a výjimečných dokumentárních fotografií.
Čím tebe osobně Seydl zaujal a jaké jsou tvé oblíbené Seydlovy realizace?
Je jich spousta, hodně mám rád ty čínské. Pěkná je jeho autorská Byl jsem v Číně, pak je krásná kniha výbor čínské lidové poezie Na nebi vyšlo plno lamp. Mám rád ty dětské. Kouzelný slabikář je skvělý, Kolečko, taktéž jeho autorskou knihu, si hodně pamatuji z dětství, je výrazná. Hodně se mi líbí Gargantua a Pantagruel. Bajky od La Fontaina jsou pěkné a netypické. Líbí se mi řešení edic. Třeba tzv. Bedna, malá edice soudobé prózy, které se tak říká kvůli písmu. Perfektní, fenomenální věc. Skvělé edice jsou Klíč a Dílna, jejich minimalistická řešení.
Myslím, že Seydl je hodně osvobozený. Je zajímavý i v kontextu toho co dělal, a kdy to dělal. Dělal si totiž co chtěl, jako kdyby neměl v grafické a designérské práci rukopis. Jsou samozřejmě znaky, podle kterých se dá poznat, ale neměl třeba žádná tvůrčí období. Ve Zdenek Seydl a knihy je část, které říkáme galerie obálek, kde je zřejmé, že třicet let nedošlo k tomu, aby měl najednou třeba konstruktivistické období nebo se věnoval abstrakci. Tvořil, jak ho to bavilo, a je i zajímavé, že jak těch věcí bylo moc, musely vznikat poměrně svižně. Měl zřejmý dar dělat vše z fleku dobře, jinak by toho nemohl tolik stihnout. Kromě knih maloval obrazy, dělal scénografii, navrhoval kostýmy a iks dalších aktivit.
Multitasking. To je podobné tobě. Jsi hudebník, grafik, skládáš divadelní a filmovou hudbu, píšeš, moderuješ, přednášíš…
Dříve jsem toho stíhal výrazně víc. Je to dar, že to někdo umí mrskat a je to dobrý, suverénní, jasný. Tehdejší technologie vyžadovala jasnou představu, o to je to šílenější. Těžko si mohl Seydl v té době zkoušet, zda by to vypadalo líp tak nebo onak. Musel vědět, co chce a jak. A když se podíváš, kolik toho je a jakým způsobem to vznikalo, je to bláznivý.
Někde jsi vyřkl, že jsi Seydlův (a Fárův) nekritický obdivovatel, máš ho jako a vzor?
Ne, já nemám žádné vzory (smích). Já nevím, zda jsem jeho nekritický obdivovatel. To jsem někde řekl? To ne, ale mně se líbí. Rathouský možná ještě víc a největší fanda jsem knižních úprav Václava Sivka.
Chystáte se zpracovat nějaké další rozsáhlé téma?
Teď začínáme s Bárou Špičákovou dělat monografii právě Galerie H. Procházíme spousty diapozitivů, ten obrazový materiál má ohromnou atmosféru. To bude myslím hezký a zajímavý. Předloni jsme spolu s PhDr. Janem Dvořákem vydali knížku Edice Divadlo 1961–1970 a řekli si, že s ní založíme edici Books. Edice Divadlo obsahovala texty divadelních her, plus doslovy a režijní poznámky, byla určena i amatérským souborům. Zaujme z několika důvodů. Jednak proto, že měla kvalitní redakci, je tam spousta aktuálních českých a světových titulů, mezi nimi i Havel, Kundera, Topol. Ale taky na ní graficky pracovali různí lidé, vystřídalo se jich asi třicet na sto sedmdesáti svazcích, proto byla ta edice v podstatě přehlídkou knižního designu šedesátých let. Mimochodem, Nikola Klímová, která nedávno zpracovala ediční řady SNKLU a Odeonu, píše v předmluvě ke své knize, že jí inspirovala právě naše Edice Divadlo. Do edice Books máme další nápady, zpracovat třeba Šalamouna, Sivka a další, nejdřív ale přijde řada na odeonskou Malou edici soudobé světové prózy.
Dlouho a tajně toužím udělat knihu o Rathouského zásahu na Jižním městě. Je to takový námět už několik let v plínkách. Na pražském Jižním městě je sídliště Jižní město II., koncept města jako sochy, jak říkal Rathouský. Chátrá, odchází to válcované reklamou a zateplením. A o tom není téměř nic, kromě několika článků, které vyšly v časopise Československý architekt a pak existuje kus dokumentu, kde jede Rathouský autem a mluví o tom. Z nové doby to není zmapované.
U nakladatelství Paseka vyšel na podzim další výjimečný počin z oblasti výtvarného umění, na kterém ses podílel – Za ohradou snů: Motorové opojení Kamila Lhotáka. Zpracovával jsi prý značné množství archivních materiálů. Je ti Lhotákova estetika a humor blízký?
Tohle je zvláštní kniha, která představuje Lhotáka trochu z jiné strany – jako fandu hlavně motorek a trochu i aut. Napsal ji Jan Králík, respektive kdysi zaznamenal Lhotákovo motoristický povídání, a nejzajímavější ze všech těch materiálů je dětský časopis Auto-moto zpravodaj, který Kamil Lhoták psal a kreslil ve třinácti letech. Ale výborné jsou taky fotografie – pohledy, které Lhoták pořizoval na motocyklových výletech a potom rozesílal přátelům.
V mnoha ohledech je to velká legrace, ale důvod, proč mám Lhotákovy obrazy rád je právě opačný. Nejvíc se mi líbí ty, které zachycují prázdnotu anebo věci a situace, na které se zrovna nikdo nedívá.
V současnosti děláš na knize o Brasílii. Říkal jsi mi, že to tu vlastně není příliš známé a lidé se o to nezajímají, což mě popravdě udivilo – učebnice dějin umění na architekturu Brasílie rozhodně nezapomínají. V čem bude nová publikace přínosná?
Mám to potěšení, že si mě vybrala paní Yvonna Fričová, abych graficky upravil knihu o městě Brasília, kterou připravila společně se svým manželem, fotografem Pavlem Fričem. Musím říct, že jsem tomu okamžitě a hluboce propadl – asi i proto, že to v té hlavní myšlence souvisí i s tím Rathouského městem-sochou… V češtině toho vyšlo o Brasílii minimum, nejvíc to město máme spojené s Mužem z Ria, který běhá po staveništi Niemeyerovy esplanády ministerstev, s úchvatným kongresem v pozadí, ale jinak je tam všude jenom červený písek. Říká se tady, že urbanistický projekt modernistického města, kde nejsou ulice, křižovatky, nároží a náměstí, nefunguje, ale není to pravda. To platilo možná těsně po inauguraci v 60. letech, ale od té doby se to tam evidentně dost změnilo. Paní Fričová připravila fantastické texty – vlastní portréty zásadních staveb a osobností prokládá citacemi z odborné i krásné literatury… Nebude to jenom krásná kniha o architektuře s úžasnými fotografiemi, ale i zábavné a poučné čtení – to můžu potvrdit, protože tuhle knihu hltám jako první. Co je pro mě ale nejzajímavější, je setkání s tím neuvěřitelně uvolněným myšlením, kterým Niemeyer, Costa a další disponovali. Postupně si pro sebe prostřednictvím Brasílie objevuji další lidi, umělce, jako byli Burle Marx, Athos Bulcao nebo Clarice Lispector a nestačím žasnout. To mě ohromně baví.
Pracoval jsi na filmu o Lichožroutech, vycházejícím z knih Pavla Šruta a Galiny Miklínové, které byly oceněny knihou desetiletí pro děti. Co tě k tomu přivedlo a jak se vyrovnáváte s častým tvrzením, že film je příliš násilný a není tak vhodný pro děti?
Dělal jsem kdysi ty knihy, teď děláme ve studiu Carton Clan grafiku filmu, plakáty a podobně. Má to delší historii. Nakreslila a režíruje to právě moje sestra Galina, já jsem do toho složil písničky, napsal jeden text, jeden Galina a dva Pavel Šrut.
Extra násilný snímek není, je možná trochu temnější, ale to bych viděl jako součást trendu. Třeba Hledá se Dory je zřetězený sled absolutně beznadějných situací… Lichožrouti byli gangsterka už v knize, ve fimu chybí ten sentimentální prvek pana Vavřince, ale já myslím, že to vadí víc dospělým, než dětem. Všechny děti, co já znám, milují Kojoty a zpívají si Čongo bongo.
Kdesi jsi konstatoval „když nehraju, přerovnávám knihovnu“. Která je, předpokládám, značně rozsáhlá. Jsou knihy, kterých si ceníš více, nebo máš ke všem stejný vztah?
Pár metrů to hodí. Většina toho je vlastně chaotická sbírka české poválečné typografie, hlavně 60.–70. léta. Výběr knih se řídí více tím, kdo je dělal, než co to je, ale vzhledem k tomu, jaké knihy třeba v šedesátých letech vycházely, je to silné i obsahově. Jinak já k tomu nemám úplně majetnický vztah, vlastním jen pár knih, které mají nějakou cenu. Pavel Šrut mi kdysi věnoval Apollinairovy Alkoholy s ilustrací od Toyen, které vyšly v kusovém nákladu. To má cenu osobní, a asi i tržní. Ale zas tak na tom nelpím, často můžu někomu něco dát a udělat mu tím větší radost, než když to mám doma.
Jak se ti spolupracuje s tatínkem a sestrou – máte stejný pohled na věc, nebo se rozcházíte?
Docela to jde, s Galinou je to jednodušší, ale jenom proto, že tam funguje lepší time-management. Udělali jsme několik dětskejch knih, Lichožrouti jsou nejznámější. S tátou se většinou dělá všechno na poslední chvíli. Ale jsou to zajímavé věci, vytvořili jsme spoustu knih a publikací pro Archiv výtvarného umění. Mám dvě sestry, Galina vystudovala animovaný film, ale většinou ilustruje, i když dělala třeba večerníček O Kanafáskovi. Mladší Jana je z jiného těsta, dělá sice náušnice a takové věci, jen to neprožívá, bere to umění spíše pragmaticky. Vystudovala Matfyz, a pak na ČVUT ještě statiku a beton.
Ty jsi studoval Filozofickou fakultu…
Nedostudoval. Studoval jsem indologii a hindštinu. Bylo to strašně zajímavé, ale šel jsem do školy pozdě. Měl jsem už po civilce a na takový obor nelze jít, když pracuješ, tam se musíš učit ze dne na den. Kapely, grafika, navíc jsem v tý době asi už pracoval v Tamizdatu, snažíš se nějak uživit, tak nemáš vůbec čas. Ve třeťáku jsem toho nechal.
Ale Indie je zajímavá v mnoha ohledech. Vždy mě zajímal ten sociální aspekt postkoloniální země, stojící na nespravedlivém a determinovaném systému kast.
V Indii je silná popkultura řešící to ve filmech. To mi přišlo strašně zajímavý. Stejně jako infrastruktura slumů, korupční a klientelistické strategie, kupování hlasů za pozemky a takové věci. Byl to prostě jeden ze zájmů. Kdybych teď přemýšlel, co bych studoval, tak bych se pro to nerozhodl. Zajímala by mě kulturní antropologie, a nebo Arktida (smích).
Indie pro mě byla pozoruhodná, jako pro každého, kdo tam byl. Pořád jsem si myslel, že něco vím, nejsem úplný turista, že mám o tom nějakou představu. Ale ta země tě stejně přijímá jako úplnýho blbce, stejně s tebou zachází jako s turistou, což je dost intenzivní zážitek. Mně se vždycky líbilo, jak píše Daniil Charms: „Přijde Puškin a říká ‚Já jsem Alexandr Sergejevič Puškin, největší ruský básník.‘ A přijde nějaký Voloďa a odvětí – ‚A pro mě jsi hovno.‘“ I v Indii jsem to cítil. Zajímá mě hodně ten paradox koloniální země, co tam Angličani přinesli a zároveň jak Indii zneužívali. Vstup západní kultury do jiných kultur, který může být prospěšný, ale většinou není, to je pořád aktuální. Angličané postavili železnici, což je pro Indii důležité, zavedli angličtinu, sjednotili ji. Zároveň jí nerozuměli, nedokázali tu zemi a kulturu pochopit, jen ji brakovali. Ale zase je skvělé, že z té doby je hodně záznamů třeba o jogínech a podobných věcech, Angličané je zkoumali a skutečně třeba pohřbili někoho na několik týdnů, aby nemohl vylézt, jestli to fakt přežije… To je hrozně důležité, že existují tato pozorování, je to… uvěřitelnější.
Často se o tobě mluví také jako o aktivistovi, z tvých článků je dobře patrný smysl pro spravedlnost, ať už hájíš vegetariány, abstinenty, mluvíš o genderové nevyváženosti nebo znevýhodněných dětech.
Nezabývám se těmi věcmi systematicky, což je samozřejmě škoda. Teď delší dobu nepíšu žádné písničky a možná, že už ani nebudu, že mi to nejde. Ale vždy jsem o tom všem přemýšlel a cítil, že věci nejsou v pořádku. Nemyslím si, že jsem aktivista v tom smyslu slova, že bych se věnoval jedné věci, za tou si šel a bojoval za ni. Vždy si říkám, jak si myslím, že má člověk zacházet s jinými lidmi, a to se pak střetává se skutečností. Jak se zachází s Romákama, s ženama, homosexuálama a tak. Občas je příležitost to říct, třeba přispívám na Radiu Wave do pořadu Prolomit vlny. Snažím se ta témata uchopit a popsat sám pro sebe, měl jsem to tak, i když jsem psal texty písní. Samozřejmě čím dál tím víc narážím na to, že vidím mnohem víc otázek než odpovědí. Před šesti lety jsem natočil desku Konec civilizace, která mi až teď přijde doopravdy aktuální. Ty texty o tom, jak se člověk ve společnosti dobrovolně zotročuje, jsou dnes živější než předtím. Asi bych to ale už teď nedokázal tak jednoduše napsat, sám si kladu mnohem více otázek. Pro mě je složité si nárokovat tu pravdu. To je možná to, co mě nejvíc rozčiluje a trápí – že někdo tvrdí, nebo si myslí, že má tu jedinou pravdu.
Stále chodíš do Plechárny na Černý most a pracuješ s romskými dětmi? Jak je na tom dětská kapela Cincinaty, u jejíhož zrodu jsi stál?
Pravidelně ne. Plechárna byla v rekonstrukci, já jsem začal dělat jiné věci, ale Cincinaty pokračují i beze mě, to je prima. Jinak se průběžně snažíme něco dělat, s Mary C máme platformu Kreaton, která se zabývá vzděláváním v oblasti elektronické hudby. S Goethe Institutem připravuje Mary mezinárodní workshop MusicPorts. A mezitím jsou i aktivity pro děti. Mám projekt Hrací stůl, kde jsou různé nástroje propojené tak, aby spolu hrály relativně smysluplně, je to taková prostorová skladba, v níž se dá osahat, jak elektronická hudba vzniká a funguje. Na jaře jsme byli v nízkoprahovém zařízení Futra v Orlové a udělali jsme tam s děckama za odpoledne perfektní hitovku…
Sedíme tady pár minut před začátkem představení Kolonizace divadla VOSTO5. Vloni měl na Nové scéně Národního divadla premiéru Experiment myší ráj, k němuž jsi zkomponoval hudební doprovod. Ty jsi ale pracoval na mnohých dalších divadelních hrách.
Dělal jsem různé typy. Kolonizace je fantastická, alespoň mi tak přijde. Mám strašně nízkou shodu s kritickým přijetím věcí. To, co se mi nejvíc líbí, je nejméně a nejhůř hodnoceno. Za Kolonizací a Myším rájem stojí Jiří Havelka, pro mě strašně zajímavý režisér. Je příjemný a pozitivní, přitom má respekt. A ví co chce – je zajímavé jak o věcech přemýšlí. Experiment myší ráj je šílenost a to je ta výsledná verze krotká. I co se týče zvuku. Vladislav Beneš říkal během zkoušek „Já nikdy nevím, jestli už hrajete, nebo je to chyba.“ (smích) Kolonizace je zážitkové divadlo, sci-fi, úplně jiný koncept. Nemá hlediště a jeviště, a není to ani klasické interaktivní divadlo, je to jiný pocit a forma. Hraji naživo, zrovna to zkoušíme. Mě vlastně hodně uspokojuje práce skladatele scénické hudby a sound designera. Nikdo to samostatně neřeší, je to součást většího celku, člověk musí spolupracovat, potlačit ego, projevit ohromnou porci empatie. Když zvuk funguje, nikdo ho nekritizuje. Což mě trošku vrací k těm knihám. Myslím, že nejlepší design knih je, co se jejich vnitřku týče, když se ti dobře čte, rytmus knihy je přirozený, písmo i papír jsou dobře vybrané. Tohle všechno ti umocní zážitek, vtáhne
Foto: Tomáš Moudrý