Po albu Podvod s nápaditými jazzovými úpravami melodií Jana Nedvěda přišel Vilém Spilka Quartet s dalším tematickým počinem. Hlavním motivem alba Čekání na Toma jsou děti. Některé skladby totiž vznikly jako úpravy známých dětských písní nebo jako Spilkovy autorské reakce na ně (Muška, Halí belí, Ach, dcerko, dcerko), jindy jde o náročnější skladby, které však pracují s prvkem hravosti (Devět koťat). Album je navíc věnováno Tomovi, synovi saxofonisty Radka Zapadla, který – jak se píše v bookletu – „žije s poruchou autistického spektra a titulní písnička je právě o čekání na to, co se z něj vyloupne“. Tom (zatím) nemluví. A jazzové kvarteto k nám ve svých písních beze slov promlouvá podobně nonverbálně jako on.
Vilém Spilka, který je klíčovou postavou tuzemské jazzové scény, pokorně přiznává, že se při skládání nechal vést a mentorovat zkušenějším Jiřím Slavíkem. Výsledkem spolupráce jsou mimořádně zajímavé členité kompozice, v nichž se pracuje s náladami, tempem, barvami nástrojů i zmíněnými narážkami na všem dobře známé písně. V názvu alba avizované čekání tak posluchače rozhodně nenudí: takřka orientální zvuk saxofonu a kytara jako syntezátor (Devět koťat), náznak country (Ach dcerko, dcerko) nebo polyrytmy bicích (Čekání na Toma) se střídají se zpěvnými melodickými linkami. Ostatně hned v úvodním Čekání na Toma se na okamžik vyloupne pár tónů, které jako by odkazovaly na Tichou noc.
Vedle dětí měl Vilém Spilka při tvorbě alba i dospělé vzory, kterým věnoval skladbu Jaromír Henderson (tedy J. Honzák, resp. Joe H.). Nejen název této kompozice dokládá, že hravost je vlastní posluchačům všech generací, ale že na tomto albu jde navzdory všem hříčkám o seriózní muziku.
Čekání na Toma je album v pravém slova smyslu – velmi silné hudebně a mimořádně krásné díky černobílým snímkům fotografa Petra France. Navíc se při listování tímto albem fotografií posluchač seznámí i se samotným Tomem.