Francouzské duo akordeonisty Vincerta Peiraniho a saxofonisty Émila Parisiena pojmenovalo album ironicky Objetí. „Protože tohle už je něco jako manželství,“ vysvětlil křenící se Peirani. „Na začátku bývá všechno úžasné, prostě ráj. Jenže za chvilku… vydržet spolu je výzva. Když to ale ustojíte, dostanete se na vyšší úroveň komunikace. Teď zrovna jsme ohromně šťastní, že spolu můžeme hrát.“ Akordeonista měl k tomuto vyznání tisíc důvodů. Respektive víc než tisíc společných koncertů se saxofonistou, se kterým se potkávají skoro deset let a první společné album vydali v roce 2014. Není divu, že když spolu komunikují, jde vážně o „úplný koncert“.
Repertoár si přitom vybírají s poťouchlostí sobě vlastní. Krom důkladně sklížených, rytmicky a melodicky filigránských vlastních kompozic klidně sfouknou úpravu The Crave od Jelly Roll Mortona. Jen si představte, nebo raději rovnou poslechněte, převedení nezvykle synkopovaného klavírního kusu („španělské inspirace transformované do neworleanského stylu,“ popisoval skladbu autor) do aranžmá pro sopránku a tahačku. A ne, ten swing a úhoz nechybí. Překvápko, rytmický tlak levé pianistovy ruky nahrazuje, původně basovou figuru a tempo žene, tudíž funkci rytmického nástroje v první půli skladby zastává… saxofon. Když je třeba gradovat, akordeon se k figuře přidá. A ve druhé půlce skladby si pánové role hravě prohodí. Nijak nepřekvapí, že duu sednou kompozice Ástora Piazzolly. Ale P. & P. si s gustem pohráli i se songem Army Dreamers od Kate Bush, že taky zní jak od Piazzolly (i když rytmicky jde o waltz). V Parisienově kusu Memento vytvoří takové napětí, že by k tomu skladatel filmové hudby potřeboval symfoňák. A Peiraniho autorský kousek Nouchka táhnou přes devět minut, aniž by byť na chviličku zavládla nuda či aranžérský nebo interpretační stereotyp.
Kam se asi pánové dostanou po další tisícovce koncertů a další dekádě „manželství“?