Rezidenčním umělcem 9. ročníku Maratonu hudby Brno se stane osobnost mimořádně zajímavá. Francouzský akordeonista a skladatel Vincent Peirani patří ke vzácným hráčům a skladatelům, jimž se podařilo posunout možnosti a vnímání svého nástroje. Jistěže nestavěl na vodě, fňukna už dávno nepatří k podceňovaným až vysmívaným instrumentům. Netřeba vyjmenovávat mistry různých podob tahacích harmonik, kteří novátorsky zapojili varhany chudých do služeb artificiální hudby či jazzu. Vyvinuli předtím neslýchané hráčské techniky a odhalili novou paletu zvukových možností drštěk. Ovšem už jenom žánrový záběr a pestrost výrazu čtyřiačtyřicátníka Vincenta Peiraniho nutí smeknout klobouček.
Do moravské metropole se akordeonista vrací opakovaně. Už tu hrál v duu s Émilem Parisienem v roce 2016 i v kvintetu na JazzFestBrno 2018. Tentokrát ovšem vystoupí rovnou třikrát a zase v jiných konstelacích. V jazz-rock-všelijakém triu Jokers 8. srpna v Sono Music Clubu. S cca world jazzovým kvartetem Les Égarés 10. srpna na World Music Scéně v hudebním a kulturním klubu První patro. A nezařaditelně sólově 11. srpna v Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Od klasiky ke… skoro všemu
Málokterý instrument omotalo tolik stereotypů jako akordeon a příbuzné „tahačky“. Nejčastěji si dršťky alias fňuknu spojujeme s pořváváním v pospolité české, saské či bavorské hospůdce (nic proti). Někomu symbolizuje akordeon typicky šanson, podle dalšího patří především k tangu. Žel, vynoří se také nespravedlivá asociace garmošky s hordami barbarských nájezdníků z východu, za kterou samotný nástroj nemůže. Spektrum výrazu od křehkosti a elegance po razanci a dramatičnost, sofistikovanost i zvukové experimentování Vincenta Peiraniho ale všechny stereotypní předsudky spolehlivě zažene.
Vincent Peirani (*24. dubna 1980, Nice) se k hledačství a neomezenému rozmachu napříč hudebními světy dostal od klasických základů vystudovaných na Conservatóire de Paris i od toho šansonu. Francouzské geny nezapírá. Jeho prvním nástrojem byl klarinet, ovšem právě v akordeonu se našel. Už během studií platil za uznávaného interpreta klasické hudby, v roce 1998 ostatně získal prestižní Prix d’Accordéon Classique. Ještě téhož roku jako kdyby naznačoval, že ve „vážné“ interpretaci dosáhl všeho, co potřeboval, ovšem propadl jazzu a improvizované hudbě. Dále na konzervatoři pokračoval v jazzové třídě. Jedním z jeho pedagogů byl tehdy i švýcarský bubeník Daniel Humair, s nímž o dekádu později vydá desku Sweet And Sour (2011), ale nepředbíhejme. A přidal si navíc i studia základů klasické indické hudby.
Pak už šlo Vincentovo rozšiřování hudebních zájmů rychle. V první polovině nultých let vyzkoušel celou plejádu žánrů a různorodých obsazení. Bigbandový jazz s European Jazz Youth Orchestra na turné a desce Swinging Europe 2003, kde figuruje jako sólista hned ve čtyřech skladbách ze šesti a došlo i na natočení jeho autorského kusu A Trois Plumb du Mat. Roli sidemana jihokorejské jazzové zpěvačky Youn Sun Nah (album Down By Love, 2003, natáčet s ní bude i později). A především se přidal na koncertech i deskách k zavedené bujaré kutálce Les Yeux Noirs, míchající gypsy jazz a romskou muziku vůbec, klezmer i všeliké středomořské ingredience. Na artificiální hudbu nezanevřel, ale už ji bude využívat jako jeden z mnoha zdrojů. Naopak bude přidávat další a další inspirace. Brzy mrkne i do Afriky, díky spolupráci s malijským hráčem na balafon Lansiném Kouyatém. Výlet si později zopakuje, třeba když ho na desku Bonafied (2013) přizve Richard Bona. Samozřejmě ho africká muzika drží dodnes, viz jedna ze zdrojnic repertoáru Les Égarés.
Jako žádaný doprovazeč a fyzická záruka zajímavého akordeonového soundu se Peirani prosadil rychle. První spolukapelnické a spoluautorské album ovšem vydal relativně pozdě. Šlo o titul Gunung Sebatu (2009, pojmenovaný podle slavného balijského chrámu z 11. století, aby bylo těch inspirací ze světa více) dua se saxofonistou Vincentem Lê Quangem. Mimochodem objevil se tu další silný vliv. Pánové si vedle vlastních kusů střihli třeba svéráznou úpravu Every Little Thing She Does Is Magic od The Police. Nebude to naposledy, co si Peirani vezme na paškál nějaký ten bigbít. Například propojí do suity předělávky trvalek Kashmir a Stairway To Heaven od Led Zeppelin na druhém albu svého projektu Living Being II – Night Walker (2018). Nebo v triu Jokers, na eponymní desce z roku 2022, rovnou k nepoznání překope původně industriálně metalové kusy od Nine Inch Nails či Marilyn Manson, se kterými se možná vytasí i v Brně.
Byť se na něj striktně neomezoval, dlouho Peiranimu nejvíce vyhovoval formát dua. S cellistou Françoisem Salquem intenzivně koncertoval a vydal alba EST (2010) s inspiracemi hudbou centrální Evropy a Tanguillo (2023), kde pánové po svém objevovali svět tanga, a abyste mě nechytali s duem za slovo, zahrál si tu i kytarista Tomás Gubitsch, ovšem v roli hosta. S pianistou Michaelem Wollnym natočil titul Tandem (2016). Nemluvě o vystupování s francouzskou legendou Michelem Portalem. Nejvíce ovšem akordeonistovi sedla souhra se saxofonistou Émilem Parisienem. Jak v duu (desky Belle Époque, 2014 a Abrazo, 2020), tak v triu s Portalem nebo kapele Living Being, kterou akordeonista s humorem sobě vlastním popisuje coby „komorní rockový orchestr“ a žánr jako „něco mezi rockem, šansonem a západní psanou klasickou hudbou“. „Hrát s Émilem, to už je něco jako manželství. Odehráli jsme spolu přes tisícovku koncertů. Ze začátku to bývá procházka rajskou zahradou, samá nádhera, jenže vydržet spolu, to je výzva. Pokud se vám to ovšem podaří ustát, dostanete se na vyšší úroveň komunikace,“ vyprávěl akordeonista v roce 2020. O další čtyři roky a nějaké ty stovky štací později ona komunikace stále dosahuje oněch vyšších a vyšších levelů.
Brněnské tři plus jedna
