Hudba Vítrholce má nejblíž nové vlně nové vlny. Kytary jsou patřičně zkreslené, riffy výrazné, basa hutná a bicí úderné. Občas zabublá nějaký syntezátor nebo zvuk obohatí sampl. Dojde i na reggae rytmus. Nic moc objevného, jenomže jsou tu ještě hlasy, které posouvají vše jinam. Deklamují silné texty.
Vítrholc vznikl v devadesátých letech jako uskupení básníků, kteří se sdružili kolem stejnojmenného almanachu. Chtěli dostat své texty k lidem i jiným způsobem, tak začali vstupovat živě jako voiceband doprovázený bicími, kytarami a elektronikou. O dekádu později by se možná zaměřili na slam poetry, ale tehdy čerpali z odkazu raných DG 307 a inspiroval je Petr Váša a jeho Ošklid.
Vítrholc postupně přešel k pevnějším formám, což je obvyklý vývoj. Podobně jako Zajíček se však nevzdal kořenů, není „jen další“ kapelou, pořád mu jde o texty, o sdělení. V domácí tradici nepřichází jen s autorským pohledem, reprezentovaným hlavně texty Karla Škrabala a Dalibora Maňase, ale také se obrací k básníkům, k veršům Jana Zábrany, Milana Kozelky, Ivony Pekárkové či Anny Pammrové. Nezhudebňují jejich básně, vytrhávají z nich verše, které považují za důležité.
Není to příjemné, Vítrholc ukazuje banalitu dneška, využívání prvoplánových zkratek „Češi jsou dobří houbaři / Japonci mají nejrychlejší vlaky / Američani vymysleli rokenrol“. Hodně patrná je bezvýchodnost: „na konci všech procesů / vypneme vodu a plyn / zhasneme světlo“ deklamují v Perseidách a pokračují „Když padaly perseidy / co sis přál“. Odpověď je: „Nic / Raději nechtít nic“, protože „všechno se opakuje“ a „ve vlnách se vrací zlo“.
Ještě horší je prázdnota, co když „jednoho dne nepřijdou ani Němci ani Rusové ani Marťané“? „Vypustí nám duši / a ventilky zahodí do houští / Co uvidíme, až nám vysadí léky? / Noc najíždí na mělčinu,“ končí album.
Výhradu mám jedinou, hudba by možná měla být méně hutně rocková, ne všechny texty fungují jako slogany.