¡Viva Tucson! ¡Viva Cumbia! ¡Viva Chicha! ¡Viva XIXA!

Zájem o chicha, městskou taneční hudbu z Peru, neubývá. Naopak. A myslet přitom na vzdání úcty průkopníkům z 60. let je nejspíš správné. Ďábel obdivu se ale skrývá v detailu: dost věcí se v chicha točí okolo psychedelie. A můžeme-li tomu věřit, účinek se prý blíží vlivu magického amazonského nápoje ayahuasca. Jak s tím souvisí kolumbijská cumbia, říše Inků, Tucson, Giant Sand, Václav Havel a Richard Wagner?
xixaSkoro se vtírá myšlenka, jestli vlastně nejsme svědky pořád téhož samého scénáře: zvědavý západní hudební turista dorazí do města mimo svůj kontinent a nakoupí desky z 60. let. Nic moc o nich netuší, vybírá intuitivně, často podle bizarních obalů, hodně dá i na zasvěcené prodavače: „Poslechni si tohle, mojí babičce se to opravdu moc líbí.“ Doma zjistí, že přivezl poklad, nebo si to alespoň ze samé radosti myslí, a proto se rozhodne o něj podělit. Vydá kompilaci, aniž by dopředu předpokládal, že odjišťuje explozi zájmu o zapomenutou hudbu, kterou, než se naděje, současná generace bez nostalgie vrátí do hry. Přesně tímhle způsobem se nedávno podařilo, navíc celosvětově, zpopularizovat a dokonce rehabilitovat svého času lokální fenomény: Yeah Yeah z Malajsie, kambodžský a thajský psychedelický rock nebo argentinskou Uruguayan Invasion. Ty se následně – už vytrženy z místního kontextu a zbaveny původního revoltujícího obsahu – proměnily v globální hudbu, s příležitostí uplatnění pro každého. Za styčný bod s dneškem se uvádí psychedelie, řekněme spíš tehdejší forma garážového rocku, dodnes fascinujícího zvukem elektrických surfových kytar s wah wah pedály a varhan Farfisa. Dobře naposlouchaný americký rock’n’roll, sanfranciský psychedelický rock, rhythm’n’ blues, a nezapomínejme ani na Beatles s Rolling Stones. To všechno se v 60. letech v Asii a Jižní Americe stalo základním fundamentem a katalyzátorem nové, mládežnicky vzpurné kytarové městské hudby, v níž se západní vlivy zkřížily s vesnickou tradicí a existující popmusic.
Přes Peru se tehdy přehnala vlna „tropical music“: kolumbijská cumbia, brazilská bossa nova a Tropicália, kubánský son, mambo a rumba. Ještě předtím, současně s ekonomickým boomem, přišla vlna jiná: z vrcholků And a z amazonských pralesů se daly do pohybu masy vesničanů (tzv. cholos) hledajících ve městech novou perspektivu. Dialektem mluvící lidi popíjející „smrdutý“ kvašený nápoj chicha nevítali obyvatelé metropolí Arequipa a Lima zrovna nadšeně, což imigrantyvedlo k přirozené reakci: usadili se na předměstích ve slumech (pueblos jovenes), kde udržovali většinu svých zvyků. Tak zjednodušeně vznikla tzv. chichakultura. ALE TO JSTE U NÁS SPRÁVNĚ PANE Po kontaktu se západním rockem a kolumbijskou cumbií nahradily v cumbia peruana a cumbia andina (původní názvy pro chicha) akustické nástroje – až na perkuse, bubny, zvonky a bonga – elektrické kytary a klávesy, což mělo na vývoj žánru obrovský dopad. Chicha se vyprofilovala do podoby k zábavě a tanci určeného, dalším vlivům otevřeného hudebního hybridu, v němž pevně kotvily peruánské žánry: hudba andských indiánů huayño, populární criollo a afro-peruánská hudba. V textech chicha se odrážely útrapy a životní pocity společenských outsiderů. Zkrátka typická hudba nejnižších sociálních vrstev, které bylo ve své době odepřeno oficiální přijetí. Generacím dětí imigrantů zato chicha poskytovala identitu, díky ní někam patřily. Zatímco huayño a criollo braly vyšší společenské třídy na milost a později pasovaly na národní symboly odvozené od říše Inků, na rodící se chicha, jak se hanlivě, s jasnou narážkou na levný dělnický nápoj, začalo hudbě ze slumů od konce 70. let říkat, se od počátku dívaly s pohrdáním. Tisk se o ní nezmiňoval, rádia ji odmítala hrát, policie a intelektuálové pak chicha veřejnosti s despektem servírovali jako soundtrack kriminality, drog a násilí, v důsledku čehož chicha v podstatě nikdy nepřekročila hranice Peru. Zato doma patřila až do 80. let mezi nejrozšířenější městské hudební formy. Farfisa nahradily korgy a chicha přešla do daleko sofistikovanější fáze. S labelem Horóscopo přišly první desky a celostátní hity. V Limě existovaly stovky o přízeň usilujících kapel a cholos tak měli svou hudbu. Zdání, že všechno půjde navzdory pošklebkům většinové společnosti v sepjetí s hudbou lépe, bohužel tvrdě narušila peruánská teroristická organizace Světlá stezka. Vraždící komando se totiž infiltrovalo do slumů Limy, odkud vedlo válku proti vládě. Na cholos se najednou nahlíželo jako na potenciální teroristy, ačkoliv oni sami se v té situaci ocitli nedobrovolně, stali se v podstatě rukojmími Světlé stezky. Infekční obliba chicha spadla ke dnu. Úplný zánik ale nepřipadal do úvahy, rozhodně ne pro cholos. Chicha se jenom do 90. let skrývala ve slumech. „Ačkoliv se v textech postupně řešily sociální otázky, tendence držet se apolitických témat zůstala. Chudoba, strádání, nostalgie po horách, tvrdá práce a pití. Žádný odkaz na násilí ani politické požadavky. Vzdor definovaly tichá vytrvalost a ignorance strachu,“ dozvíme se z úvodu ke kompilaci The Roots Of Chicha: Psychedelic Cumbias From Peru. Sestavil jí Olivier Conan, Francouz z Brooklynu, majitel labelu Barbès, leader newyorské skupiny Chicha Libre a chlap zodpovědný za nový, tentokrát už světový zájem o chicha.
xixa_2Ne, nikdo u Conana nepřehání, stačí si vzpomenout, co pro oblibu kambodžského rocku udělali Zac a Ethan Holtzmanové a pro thajskou popmusic anglický producent Chris Menist. V případě chicha ale sledujeme zdaleka masovější průlom: peruánskou psychedelií cloumá New York, Londýnem kapely Los Chinches a Fuerza Vallenata, chicha zazněla ve výročním speciálu seriálu Simpsonovi a přímo v Limě, kde jí propadli mladí elektroničtí producenti, o ní básnil „hobit“ Elijah Wood. „Myslím, že svou roli sehrál exotický faktor. Fotografie andských indiánů s elektrickými kytarami mají na západní fanoušky afrodiziakální účinek. Nemusí být ani nadšenci latinsko-americké hudby, táhne je to k psychedelii,“ tvrdí Conan.
Peru navštívil s přítelkyní poprvé v roce 2004. Obdivovatel salsy pátral v zapadlých předměstských obchodech hlavně po criollo, jenomže mu všude nabízeli chicha a když z něho vypadlo, že má rád psychedelii, dostalo se mu odpovědi: „Ale to jste u nás správně pane, víte, že kytarista nejslavnější skupiny Juaneco Y Su Combo nenapsal jedinou skladbu bez vlivu ayahuasky?“ Conan mnohokrát vyprávěl, jak už při prvním poslechu „totálně vyšiloval“ a ještě cestou domů vymýšlel rozšíření svého brooklynského klubu Barbès o nezávislý label. První kompilaci The Roots Of Chicha vydal v roce 2007 a s tak obrovským dopadem vůbec nepočítal. Ostatně, koho by napadlo, že z myšlenky udělat sobě a pár přátelům radost, vzejde docela solidní mánie. Vybíral pečlivě ty nejpamátnější skladby a skupiny z 60. let, ale když o tři roky později připravoval další poctu peruánským průkopníkům – Roots of Chicha 2 – cítil povinnost uvést chicha víc do kontextu. Vrátil se několikrát do Peru, zkontaktoval hudební veterány, pátral v archivech a historii. „Mnoho peruánských novinářů, studentů a hudebníků po vydání projevilo zájem o kapitolu své pop music, kterou dosud opovrhovali. Zpráva, že se o ni zajímá americký gringo, se dostala do mainstreamových magazínů, deníků a blogů. A to, že jí dokonce složil hold založením kapely, přivedlo dost lidí v Peru na myšlenku – No, pokud se to líbí gringovi, kdo ví, jestli není čas, abychom na ni změnili názor,“ uvedl Conan.
Perfektně načasováno: peruánští hipsteři mají od té doby co poslouchat.
Crazy! Tak v roce 2010 přivítal Conanovu skupinu Chicha Libre veletrh Womex, celý v pozoru z mišmaše chicha, cumbie, psychedelie, francouzského šansonu a excentrického humoru: copak hit Popcorn, ale Wagnerova Jízda Valkýr v punk-surf cumbia verzi s varhanami, no, uznejte, trochu velký kulturní skok. Na druhé album Canibalismo prý Wagnera Conan zařadil, protože prý slyšel v hlavě vrtulníky z Coppolova filmu Apocalypse Now. „Nehrajeme výhradně chicha, vstřebáváme všechno, co se nám líbí. Jsme kanibalové,“ vysvětlil Conan. To jen, aby si Chicha Libre snad někdo nespojil se lpěním na autenticitě. Na webu skupina uvádí, že na Kolumbijské univerzitě koncertovala za přítomnosti Václava Havla a jistě by proto stálo za to poptat se u pamětníků, co tomu obdivovatel undergroundu říkal.

MRTVÝ MUŽ Z ARIZONSKÉ POUŠTĚ
Conanovy aktivity dorazily až do arizonského Tucsonu, kde od roku 2011 s velkým úspěchem skladby z kompilace hrála skupina Chicha Dust – bokovka kytaristů a zpěváků Briana Lopeze a Gabriela Sullivana, sidemanů Calexika, Sergia Mendozy a páteřníků sestavy Giant Sand, vedené charismatickým písničkářem Howe Gelbem. Pokud se chytáte, a víte, že Giant Sand zrovna moc nekorespondují s odvazem, ale spíš s temnější hloubavostí, neudiví vás, že dvojice po návratu z evropského turné založila „zábavovou“ kapelu, nabízející služby hotelům, barům a pořadatelům soukromých večírků. Něco na způsob: vyčistit si hlavu, oddechnout si a vydělávat peníze. „Hrát chicha, když jsme milionkrát slyšeli Conanova alba, nás napadlo jako první. Byli jsem posedlí tou hudbou a chtěli se naučit všechny kytarové riffy,“ uvedl Sullivan.
Všichni se tak nějak znali z Tucsonu nebo odjinud: s basistou Geoffreyem Hidalgem hrával Lopez ve skupině Mostly Bears, klávesáka Jasona Urmana potkávali na jamech, perkusistu Efrena Cruze Cháveze zval ve městě každý, kdo toužil po latinských rytmech a Dylanův bubeník Winston Watson se po letech vlastně vracel ke starým známým, protože začínal s Giant Sand. Jak jim to hrálo, zaznamenává album ¡Live at the Dust Ballroom!, visící na Bandcampu.
S vysvětlením „o něco méně chicha, víc pouštního prachu“ loni změnili název na XIXA. Se Sullivanovou poznámkou: přirozeně nám totiž do vlastních skladeb vstoupil rock; lépe řečeno tvůrčí rockový neklid. XIXA zbavená ohledů na autentickou chicha nově evokuje halucinogenní kouzlo pouště a mexickou mystiku, vše zaneseno do obalu a názvu. Ten představuje pouze symbol: bez vazby k čemukoliv konkrétnímu; má prý atmosférické vyznění a sleduje humorný kalkul: zařadit se po bok čtyřpísmenných ACDC, KISS, ABBA, MGMT.
Psychedelického grafického účinku – třeba ve videoklipu Shift & Shadow – dosáhla skupina s pomocí tucsonských výtvarníků Daniela Martina Díaze a Pauly Catherine Valencia, jinak členů kapely Blind Divine.
canibalJihoamerická hudba je prý dlouho součástí sonické krajiny Tucsonu a mezi Arizonskou pouští a Saharou není zas tak velký rozdíl. Hezké odůvodnění proč se debutovým albem Bloodline (Glitterhouse Records) ve skladbě World Goes Away mihne zpívající kytarista Iyad Ag Sadam, člen tuarežských Tinariwen. To je ale detail, z proudu tucsonské scény vybočuje XIXA z jiného důvodu: setrvalým zájmem o chicha. Dává jí to možnost zadat rockovým skladbám psychedeličtější identitu, nechat rozeznít gongy, odpoutat se od reality, zahalit se tajemnem a v Down From the Sky namísto chicha bez nutného vysvětlení „kopírovat“ Led Zeppelin z éry Physical Graffiti; natvrdo: Kashmir. Vadí? Nevadí! Vyznání prašnému Tucsonu – Dead Man – městu, kde se lze „ztratit ve svém stínu“, otevřou andské flétny a velebný Lopezův hlas se stává průvodcem spaghetti-cumbia-tex-mex hitu se surfujícími kytarami. Přídavek? Surf-popová vypalovačka Vampiro a Killer s klávesami není nic jiného než chicha taneční „killer“ se vzpomínkou na beatlesáckou bezstarostnost.
Pro Lopeze prý neexistuje žádný jiný způsob k docílení tak pekelného zvuku, než strávit poslední léta po boku Howe Gelba. Písničkářství je řemeslo, které by mělo žít, dýchat a měnit se se světem, dozvěděli se; s radou navrch: neurážejte budoucnost tím, že budete zkoušet. Takže jsou vlastně předurčeni uzavřít album šestnáctiminutovou psychedelicko-amorfní náloží Living On the Line s tříminutovou pauzou umožňující nabrat dech. Co k ní XIXA vedlo, se můžete Briana Lopeze a Gabriela Sullivana osobně zeptat. V sestavě Giant Sand vystoupí na Drive scéně festivalu Colours of Ostrava.

Zájem o chicha, městskou taneční hudbu z . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář