„Je spousta situací, které lze zrekapitulovat, a říct si: Ten večer to změnil navždy.“ Tak komentoval Joe Boyd přelomový koncert v Newportu roku 1965, kdy se „Dylan dal na elektriku“, což věrně zachycuje i letos uvedený film Bob Dylan: Úplně neznámý. Boyd tam sehrál významnou roli, byl odpovědný za zvuk a pevně vzdoroval tlaku folkaře Pete Seegera, aby hlasitost stáhl: „Věci máme pod kontrolou, zvuk má správnou intenzitu,“ odpovídal Boyd. Newportská epizoda patří ale v jeho profesním životě spíš k těm podružným. Podstatnější je, jak hluboce zasáhl do hudebního dění několika generací i zdánlivě nesouvisejících žánrů. Koncem loňského roku vyšla jeho dlouho očekávaná kniha And the Roots of Rhythm Remain. A Journey Through Global Music. Nejedná se o memoáry, ale pohled pod pokličku globální hudební historie, s desítkami osudových překvapení. Tak například: Frank Sinatra měl jako kluk pověst nezvladatelného výtržníka. Dveře do světa mu otevřel velikán argentinského tanga, Carlos Gardel, a to slovy: „Ano, i já jsem kdysi stál na té špatné straně zákona.“
Po absolvování Harvardu se Boyd přesunul do Anglie, aby tam otevřel pobočku značky Elektra, která vydávala kalifornské skupiny včetně Doors či Paula Butterfielda. Zároveň se stal jedním ze skrytých architektů swingujícího Londýna. Ve svých 21 letech přivezl do Británie Muddyho Waterse, produkoval první singl Pink Floyd, nahrávky Soft Machine a spolu s fotografem a aktivistou Johnem „Hoppy“ Hopkinsem otevřel v prosinci 1966 undergroundový klub UFO. Zatímco Hopkins si odseděl šest měsíců za kouření trávy, Boyd se držel zpátky: „Švindloval jsem, nikdy jsem se příliš nezhulil. Mým cílem bylo stát se šedou eminencí, a přitom jsem popřel jeden z mýtů 60. let: byl jsem u toho a pamatuji si to.“
V různých etapách své dráhy vedle Pink Floyd „objevil“ Erika Claptona, Stevieho Winwooda, pozdější členy Abby. I když k tomu měl desítky příležitostí, nikdy své schopnosti nezúročil jako manažer nějaké pozdější megahvězdy. Jeho prioritou byl tvůrčí proces, jímž producent ve studiu ovlivní výslednou nahrávku. Na tomto poli přispěl k sérii unikátních alb britské folkrockové éry s umělci jako Fairport Convention, Nick Drake, Incredible String Band. Roku 1973 produkoval dokumentární film Jimi Hendrix, jako spoluproducent se podílel na Amazing Grace, filmu zachycujícím Arethu Franklin, když roku 1972 natáčela stejnojmenné album. Díky technickým i právním sporům se ale dokument dostal na veřejnost až roku 2018.
Když v 80. letech rockové scéně docházel dech, obrátil svou pozornost do východní Evropy. Pro Západ objevil umělce jako Muzsikás, Mártu Sebestyén či Ivo Papasova. Méně se už ví o jeho zásluze na popularizaci bulharských ženských sborů Le Mystere des Voix Bulgares, jejichž „objev“ je připisován švýcarskému varhaníkovi Marcelu Cellierovi a britské značce 4AD o dvacet let později. „Nikdy nezapomenu, když jsem je slyšel poprvé: třicet pět žen křičících v nadpozemských, téměř disonantních harmoniích. Aranžmá Filipa Kouteva staví na hlasech, které udrží průrazný tón bez vibrata. V bulharské tradici zpívá jeden hlas bordunový tón, druhý melodii a k borduně se přiblíží až na čtvrt tónu. Právě z toho vám naskočí husí kůže. S bel cantem by to nebylo k poslouchání, vibrato by zamlžilo kontury, které jsou v bulharské verzi ostré a čisté.“
Fúze versus autentičnost
Boyd se jako producent pohybuje v
