Pro třetí album „novinkově-sebearcheologické“ řady Nejisté jistoty si Merta určil (volné) téma smyslu lidské existence, „kdo jsem, odkud jdu a kam“, viděné jediným autentickým způsobem, jaký máme k dispozici – skrze poctivou sebereflexi. S vědomím, jak píše ve sleeve-note, že „sebedefinice se mění s věkem, nepoznaně i drasticky“. Odtud i rimbaudovský (Je est un autre, Já je někdo jiný), potažmo dylanovský (I And I) titul desky Já a já. Samozřejmě v tom nečichejme žádné přebujelé ego, všechny výpovědi platí obecně. Jako v neprvoplánovém poetickém zpracování profláknuté pravdy Největšího nepřítele si nosíme v sobě. Záměr pásma písní? „Předkládám s mírným ostychem harmonizující melodie, které se vám snaží přiloudit trochu jiný svět než ten, ve kterém jsme uvízli.“
Merta ovšem nikdy není monotematický, z koncepce činí řadu odboček. O jedné z nejsilnějších písní Básnické guerilly sice uvádí, že „střílí do vlastních řad“, ale do téhle party vážně nepatří. Zato jde o trefný protestsong. Inspiraci nejlépe popisuje sám: „Nikdy jsem nepochopil, co vlastně dělá copywriter. Mistři manipulací, vybavení platformami, které pro ně vytvářejí algoritmy, do kterých nikdo z nás nevidí. Jsou bezejmenní, nenesou žádnou odpovědnost za slova, jimiž nás zahlcují. Otravují veřejný prostor. Traviči studní kdysi platili za své činy smrtí…“
Kdo by chtěl na albu hledat slabší (ale ne hloupé!) místo, opakování opakovaného, jistě nalézt může. V textech i melodiích. Ale možná jen kvůli kontrastu s tak sugestivními skladbami jako Lom slov. Nebo Krajina duší po bitvě, kde Merta na desetiminutové ploše hravě utáhne pozornost měnícími se poetickými obrazy: „Jsem grázl skrytý v božím hrobě…“
„Jiný svět“ byl úspěšně „přilouděn“. Samozřejmě není jednoznačný, jednoduchý, heslovitý, natož agitující. Merta, zodpovědný za svoje verše, není přece žádný copywriter.