Nejsebekritičtější z našich písničkářských legend se v probírání Nejistých jistot svých dosud nepublikovaných textů z poslední doby jistojistě dobral 4. dílu. Což není jen slovní hříčka, ale odraz volného tématu alba Nech, nebo ber: „Čtvrté pokračování série odkrývá dilema každého tvůrce. Jak zůstat autentický, když se svět kolem mění rychleji než my sami. Nejistoty se pak stávají jedinou jistotou.“
V měnlivém světě bez jistot a záchytných bodů se Merta stále pohybuje jako mimořádně bystrý pozorovatel, což na vyřešení onoho dilematu bohatě stačí. Jeho štiplavé komentáře přitom vyvažuje zdravá sebereflexe až sebeironie, nápadně třeba v písni První cena. Momentální reálie, prožitky a pocity přitom glosuje mnohem nadčasověji a přesvědčivěji než třeba ve svojí „situačně cílené“ tvorbě z 90. let. Namátkou píseň Nedotýkati se!!!, s přípisem v bookletu „mám se postavit bezmocně na odpor, nebo jen ignorovat vývoj… v době diktátu konzumu zůstává otázka stejně nezodpovězená“, je k dnešku a zároveň nadčasová. Ono to bude platit pořád, že. Vlastně i výsměch lidské preferenci virtuálních realit je nadčasový, ač ta „digitální“ možná padne s blackoutem: „Jsi nedostupná jako vždycky / chrání tě firewall, než budu namol / můžeme se pomilovat platonicky / zapni si mobil…“ (My Space).
Merta čím dál pečlivěji vybarvuje Nejisté jistoty také aranžérsky a muzikantsky. Decentně, ovšem pro posluchačskou přístupnost hudby přínosně vrství nad kytaru a zpěv další stopy. Třeba tak trochu „andské“ povlávání zobcové flétny v Když jsi mladý. Nebo vyhrávky mandolíny či rytmický základ všelikých perkusí.
Ve sleeve-note cituje Merta známý bonmot „věk je jenom číslo, člověk má tolik let, na kolik se cítí“. Vladimír Merta má tu píli, sympatickou umanutost a tvůrčí poctivost, že si s nabytými zkušenostmi udržuje také entusiasmus mladíka. Ať mu to vydrží i do dalších s jistotou nejistých dob a alb.