Na druhé letošní řadovce z volné série Nejisté jistoty, shrnující nové nahrávky skladeb „neznámých, pozapomenutých i dosud nedokončených“, se Vladimír Merta soustředil na milostné písně. Což je vlastně docela překvapení, jak potvrzuje ve sleeve-note samotný autor: „Milostná tematika je nejběžněji slyšená náplň většiny písní. Přesto jsem se jí vyhýbal s cudností a studem, daným snad generačně. (…) Před lety jsem napsal sebeironickou píseň: Nenapíšeme už víc, nežli bylo napsáno, na rub loňských pohlednic, máme domilováno… Omyl! Zjistil jsem, že se mi hromadí milostná témata, některá možná trapně popisná, jiná ale vykročila do hájemství, která jsem nestihl navštívit v době, kdy psát o lásce mladému klukovi nějak příslušelo.“
Z logiky žánru převládají balady, volná tempa. S výjimkami jako v případě černohumorné, sarkastické shakespearovské hříčky v kulisách dnešní ruské totality Zkus se mnou protančit noc. Kolekce přitom nezní jednotvárně. Merta písně přizdobil i muzikantsky. Zároveň je ale nepřeplácal, svého „multiinstrumentalismu“ využil decentně. Například pobrukování saxofonu v písni Drobné lži zajímavě podkresluje atmosféru. Ve zmíněné Zkus se mnou… zase popadl mandolínu. Převládá ovšem průzračné uchopení skladeb zpěvákem s kytarou.
Co desku kromě milostných textů spojuje? Všechny písně jsou vlastně dojemné a relativně – na Mertovy zvyklosti – přímočaré. Což by u jiných témat byla výtka, neb od Merty čekáme právě mnohoznačnost, vrstevnatost, lákavou komplikovanost. K tomu milostnému ale sdělnost a melodická zpěvnost výtečně padne. O nezaměnitelnost autora nepřipravila. Ani charakteristická (sebe)ironie nechybí.
Nejvýstižnější recenzi si zase napsal Merta sám: „Zpěvák, pokud chce znít autenticky, nemůže uhnout do literární stylizace. Na rozdíl od románové stylizace má k vyjádření jen omezenou plochu a pár akordů. Ale o to je téma stárnoucího muže a jeho múz lákavější.“ Ano, je.