Producent Petr Ostrouchov v informačním e-mailu označil živé album 24/11/2019, sestřih záznamu „jediného koncertu Vladimíra Mišíka s Blue Shadows“ a zároveň křest alba Jednou tě potkám, konaný v Arše onoho do názvu vetknutého data, za „takový bonus k trilogii“. Ale jde určitě o víc. Koncertní titul obstojí sám o sobě. Jako nový a svěží aranžérský pohled na klasické písně včetně Já a dým ještě z časů Flamenga. Jako vítané zakonzervování onoho večera velmi dobré Mišíkovy pěvecké formy, rok před covidovým závěrem jeho pódiové činnosti. Nebo prostě jen jako kolekce výtečných písniček, odehraná s gustem a ve slyšitelně příjemné atmosféře.
Na albu v poměru 6:3 převládají Mišíkovy trvalky nad (také výtečným!) křtěným repertoárem. Což je také zajímavé, protože aranžmá nových kusů z Jednou tě potkám odráží ta studiová, zatímco evergreeny jsou pojaty příjemně a přiměřeně jinak, než máme naposloucháno. Ne natolik jinak, aby nerespektovaly jedinečný charakter a původní náladu písní, ale dostatečně odlišně, aby bavily právě nezažitými jinakostmi. Příklady? Krátká sólka a vyhrávky pedálové steelkytary Josefa Štěpánka a správně „à la honky tonk“ máznutého piana Martina Brunnera ještě pestřeji vybarví původní country inspirace (dnes bychom řekli „americana“) Jednohubek. Dvacet deka duše zní nyní víc „roots“ a nadčasověji než původní kytarovka. A když se přidá vedle hostů z Etc… (jak muzikantů, kteří v té době ještě s Mišíkem pravidelně vystupovali, tak i bývalého zásadního člena Olina Nejezchleby) také dechová sekce (Jakub Doležal a spol.), má zpěvák za zády sound slušného mini-bigbandu. Což odpichu muziky jenom svědčí. Všichni muzikanti, ač si užijí hvězdné chvilky, přitom ukázkově skromně „hrají na legendu“.
Krom toho všeho, když už Vladimír Mišík bohužel nekoncertuje a nemůžeme zajít někam do klubu, je prostě fajn mít co nejvíc autentických připomínek, že nad Špejcharem pořád svítá.