Album měsíce: VLADIMÍR MIŠÍK/Jednou tě potkám

Album Jednou tě potkám není v diskografii Vladimíra Mišíka výjimečné ani tak absencí doprovodné skupiny ETC…, jako spíše osobou producenta Petra Ostrouchova (minulé album Ztracený podzim produkovali členové zpěvákovy kapely Jiří Zelenka, Pavel Skála a Jiří Veselý). Ostrouchov, sám aktivní muzikant a skladatel, Mišíkovi nejen přinesl některé zásadní básně a písně, ale především vybral jak základ studiové kapely (Josef Štěpánek, Matěj Belko, Martin Novák a Ostrouchov sám coby hráč na spoustu – nejen – strunných nástrojů), tak další hudebníky do jednotlivých písní – od hráče na pětistrunné housle Caseyho Driessena přes violoncellistu Jiřího Bártu až po varhaníka Jana Kořínka nebo jazzovou dechovou sekci. Cílem přitom není co největší hudební pestrost sama o sobě – ta je spíše vítaným vedlejším produktem –, nýbrž vytvoření co nejzajímavějšího hudební prostředí k tomu, aby lépe vynikl zpěvákův hlas.

 

Navzdory obrovskému přínosu producenta a skutečně excelentním výkonům jednotlivých hudebníků je Jednou tě potkám skutečně především sólovým albem Vladimíra Mišíka. Ten „starší chlápek“ s kloboukem a hůlkou, který tak nějak nakřivo stojí na tramvajových kolejích na titulní fotografii alba, totiž není žádným „roztřeseným a seschlým“ důchodcem z dávné písně Karla Kryla, ale až překvapivě vitálním interpretem, který zpívá s grácií, důvěryhodně a především přesně a jasně i ve výškách. Přitom ve svých vlastních textech vypráví zdánlivě banální příběhy ze života, ovšem jen tak mimochodem protkané humorem (Jo, jo, jo, jo!), případně si naopak se vší vážností klade otázku: „Jak dál, starý brachu?“ (Rekrut)

 

Ještě více než zpěvákovy vlastní texty však tentokrát zaujmou zhudebněné básně. Ať už Petr Ostrouchov jako autor hudby sáhl po často zpracovávaném, ale pro Mišíka novém Bohuslavu Reynkovi (Vzpomínka na samotu), po taktéž již dříve zhudebněném Janu Skácelovi (Most), nebo po méně známé básni Václava Hraběte Jednou (ovšem i o ni se už v minulosti se zdarem pokoušela například turnovská folková skupina Pranic), vždy je to trefa do černého. Reynkovy verše o vzlycích v samotě samot a o rtech líbajících prach vypráví rocker Mišík s naléhavostí sobě vlastní s doprovodem violoncella Jiřího Bárty. Jednou, možná původně milostná báseň mladičkého Hraběte, v Mišíkově podání s klenutou Ostrouchovovou melodií odkazuje ke smrti jako nutné součásti našeho pozemského bytí. A přitom nevyznívá rezignačně.

 

Silné verše našich předních básníků se s civilní „poezií“ zpěváka samotného pojí naprosto přirozeně. Jedním z tmelů je producentský talent Petra Ostrouchova, tmelem druhým, zásadním, Mišíkův hlas. Když pak k tomu všemu přidáte dvojjazyčnou píseň Brothers jako připomínku mimořádně silného příběhu o tom, jak sedmdesátiletý zpěvák našel za oceánem sourozence, o nichž do té doby nevěděl, je z toho album, které nestojí a nepadá s hudbou, ale vypráví skutečný životní příběh. A takových je málo.

 

100Promotion, 2019, 50:49

 

 

Přidat komentář

1 komentář u „Album měsíce: VLADIMÍR MIŠÍK/Jednou tě potkám