Idiom „do třetice všeho dobrého“ platí pro třetí spolupráci Vladimíra Mišíka s producentem a skladatelem Petrem Ostrouchovem dokonale. Tvůrci se přitom nesnížili k opakování stejného receptu. Vteřiny, měsíce a roky zachycují nejen jiné autorské okno v čase než předchozí dvě, též skvělá alba, ale i jiný přístup k nahrávání. Na soundu je to znát. Naprostá většina instrumentálních základů se točila živě. Převážně baladické album tak zní průzračněji, sevřeněji. Ubylo „zpestřujících“ věhlasných hostů. Zato jeden z těch zásadních světových hrál také živě ve studiu a téměř ve všech písních, společně s „rozšířenými“ (Ondřej Pivec, Tomáš Liška…) Blue Shadows: britský steelkytarista BJ Cole (často to ani nevědí, ale jeho vyhrávky a sóla dobře z nají z klasických desek i ctitelé Humble Pie, Uriah Heep, Cata Stevense či Procol Harum, a také Stinga) zásadně dobarvil zvuk.
To vše ale příkladně hraje na osobnost zpěváka. Ani v minulosti se Mišík nebránil autobiografickým písním (Brothers, Devizový příslib), Vteřiny, měsíce a roky jsou ovšem, v dobrém smyslu slova, ještě osobnější výpovědí. Ať už Vladimír opěvuje ve vlastních verších radosti a strasti každodenního života (Ulici bičuje déšť) nebo trefně vzpomíná na dětství (Ráno bouchly dveře). Nebo když se mu Michael Žantovský v textech na míru výtečně trefí do prožitku (Ono to přejde, Metál). Autenticky, uvěřitelně a přirozeně se pak střídají nostalgická až osudová témata s těmi rozvernými. Nikoliv náhodou deska finišuje svižným kouskem v rytmu ska, s Belkovým vypečeným (nebo spíš vypáleným?) textem Destiláty. A končí baladou Moudrost, zhudebněnou sarkastickou básní Mišíkova oblíbeného Františka Gellnera s poselstvím carpe diem.
A Vladimír Mišík to vše zpívá jako z partesu. Koncentrovaně, sytě, s elánem a nezaměnitelným feelingem. Frázování… prostě krásně mišíkovské.
Není pochyb, že kdyby bigbítový Pánbu dal, bude to i do čtveřice všeho dobrého.