Vladivojně La Chia vychází na začátku října nové, čistě sólové minialbum Tam v hluboké tmě tepe a září, jež se přístupem hodně liší od přechozího Hrdinům naší doby s velkou kapelou a zhudebněnými básněmi Anny Barkové. Novinka, pro kterou si Vladivojna napsala sama hudbu a texty, se dočká i živé podoby v podání nově sestavené skupiny Tepe a září. Záběr umělkyně, která vytváří také scénickou a filmovou hudbu, je však ještě větší – na příští rok připravuje operu, ve které se objeví i čtvrttóny.
Zdálo se mi to, nebo je skutečně nová deska velmi osobní?
Je to zatím asi nejosobnější deska, kterou jsem vytvořila. Její vznik měl zvláštní průběh. Původně měl vyjít vinyl se živým akustickým sólovým koncertem, který jsem odehrála v září v Domě U Kamenného zvonu v rámci výstavy Light Underground, pořádané Galerií hlavního města Prahy. Repertoár se tehdy skládal ze starších písní, které běžně hraji na svých sólových koncertech, ale ještě nikdy nebyly vydané. Nakonec se ale v mém životě stalo tolik emočně silných věcí, že jsem měla potřebu je zaznamenat do zcela nových skladeb a od akustiky jsem se odklonila spíše k elektronice. Jediná písnička z onoho živého vystoupení – Neklidná noc –na albu je, protože mi tam koncepčně sedí. Součástí vinylu bude i cyklus erotických grafik (suchá jehla), které jsem spolu s celým albem připravila během lockdownu.
Proč je deska z doby lockdownu o erotice?
No, erotika má na tomhle albu zvláštní význam, protože jsem se v tu dobu čerstvě zamilovala a hojně si užívala všeho, co tento stav nabízí. Vždycky jsem byla jako taková houba a nasávala všechno, co se kolem mě děje, a pak to zpracovávala do hudby nebo textů. Tohle bylo pro mě bylo dost silné téma. Určitě má na tuhle desku také vliv atmosféra středověkého sklepení, světlo versus tma, erotika versus mystika a taky těžký úraz hlavy, který se mi stal na konci roku. Během něho jsem se dostávala mimo své vědomí.
Na to, že je deska hodně o lásce, působí zvukově až chladně, měl jsem u ní pocit, jako by se vše odehrávalo za tlustým sklem.
Nevím, na tohle asi nedokážu odpovědět, protože ji takhle nevnímám, ale možná na to má podvědomě vliv to středověké sklepení, kde to všechno začalo, a ovlivnilo to zvuk desky.
Jaké to je hrát naživo intimní písně, které jste natáčela sama ve studiu?
Postavila jsem kvůli tomu úplně novou kapelu Tepe a září, se kterou budeme poprvé hrát v Jazz Docku 9. října a pak ještě v Brně a v Ostravě. Chci, aby to znělo jako na desce, protože všechny starší desky, které jsem vytvořila, jsem se pro koncerty snažila přearanžovat tak, aby sedly aktuálnímu nástrojovému obsazení kapely. Písně často zněly úplně jinak. Teď jsem hodně pracovala s elektronikou, ale použila jsem také akustické kytary a hrála si se zvuky věcí, které mě obklopovaly. Byly to například nože, tibetské zvony, štětce nebo Venušiny kuličky. Přála bych si, aby to živé provedení sedělo co nejvíce k originálu. V nové kapele hraje na klávesy Karolína Šustová, na elektronické a akustické bicí Jan Horváth a na basu Tereza Čepková. Na těchto třech koncertech se objeví ale také moje dlouholetá spoluhráčka Terezie Vodička Kovalová, se kterou odehraji v duu první polovinu koncertu. V ní se soustředíme na mé starší i novější věci, které běžně hráváme. Od příštího roku však budu hrát buď čistě jen s Terezií v duu, nebo s kapelou Tepe a září.
Vraťme se ještě k těm zvukům. Jedna píseň začíná noži.
Ano, Jen tak špičkou. Mě baví nahrávat různé zvuky, ty pak různě filtruju, sampluju a použiju je třeba jako rytmicky opakující se prvek, který nahradí třeba hajtku nebo kopák. Tohle realizuju hlavně na těch svých sólových albech, která si nahrávám doma. U předchozí desky Hrdinům naší doby to bylo jiné. Tam jsem se obklopila velkou kapelou a splnila si sen. Už dlouho jsem toužila udělat album s pořádnou partou v regulérním studiu. Bylo to tedy hodně náročné organizačně i ekonomicky a dost mě to celé vyčerpalo.
Teď nevím, zdali to bylo lockdownem nebo potřebou totální intimity, ale uzavřela jsem se do sebe a pracovala ve svých domácích klidných podmínkách. Když jsem psala album Tajemství (s)prostěradel, byla jsem zavřená tři měsíce na statku a tam celý materiál složila i nahrála. Nová deska je intimnější, meditativnější, ale zase v příštím roce uvedeme mou novou operu, ve které hraje a zpívá dvanáctičlenný orchestr, to bude zase hukot. Tam pro introverzi nebude prostor. Pro mě jsou kontrasty hrozně důležité, protože se nechci nudit. Baví mě to střídat.
Jaké bylo zhudebňovat básně Anny Barkové?
Nejdelší, zhruba třístránková báseň Anna mi trvala rok a půl. Neříkám, že jsem nad tím pořád seděla, ale rok a půl trvalo uchopit text a najít cestu, jak ho propojit s hudbou. Některé věci na albu přitom šly intuitivně velmi snadno, třeba Láptě nebo Myši. Obecně je asi bláznovství pouštět se do třístránkových básní, když tam můžete najít daleko více uchopitelnějších veršů, jenomže ta báseň je tak zajímavá! Autorka na těch třech stránkách shrnuje svůj život a zároveň s ohromným nadhledem stírá ruský režim. Připadalo mi škoda tam tuhle báseň nedat, tak jsem to vzala jako výzvu.
Šlo by to taky udělat, jako to dělají ruští bardi.
Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout.
Ale s vaším přístupem se mi občas zdálo, že se místy hudba neřídila rytmem řeči, protože skladby mají písňovou strukturu, a toto není klasický písňový text.
Do Anny jsem složila čtyři nebo pět rozličných hudebních částí a každou část jsem zpracovala trochu jinak. Mění se v nich rytmus, motivy i tempo. Někde jsem vyloženě přizpůsobila hudbu textu a je to více rozvolněné, někde jsem se zase držela více rytmu hudby.
Proč jste zhudebnila zrovna básně Barkové? Zajímají vás ruské básnířky?
Ne, zásadní vliv mělo to, že jsem byla oslovena složit hudbu k filmu 8 hlav šílenství. Bez této příležitosti bych se k Anně Barkové nikdy nedostala a věnovala bych se úplně něčemu jinému. Líbilo se mi, jakým způsobem Marta Nováková zfilmovala její osud, a hodně mě bavily její osobní zápisky, vlastně mnohem víc než básně. K básním jsem se dostávala pomalu. Na počátku mě hodně zaujal styl, jakým psala své deníky a dopisy. Její otevřenost a odkrývání všech, mnohdy ne úplně lichotivých stránek jejího charakteru a duše mě dostaly. Chtěla jsem této její vnitřní rozporuplnosti a autenticity využít a dala dohromady také recitál 8 hlav šílenství, ve kterém Annu hraje Gabriela Míčová. Vybrala jsem různé útržky, a ty pak sloužily jako monology prokládané písněmi z obou alb zhudebněných básní na albech 8 hlav šílenství a Hrdinům naší doby. Na podzim by recitál měla vysílat Česká televize.
Jaký význam má pro vás tvorba scénické hudby?
Ve scénické hudbě cítím obrovskou svobodu a baví mě, že mám mantinely dané tématem, v němž se musím pohybovat a podpořit ho. Vždycky mě divadelní a filmová hudba bavila a mrzelo mě, že jí nemám víc. Na druhou stranu jsem se díky tomu dostala k řadě svých věcí, které bych asi nevytvořila, když bych měla jiné práce nad hlavu. Třeba opera je formát, na který musíte mít moře mentálního prostoru a při zahlcení bych se s ní nemohla tak mazlit. Divadelní hudba je oproti filmové o něco náročnější, protože se pracuje v reálném čase a kombinujete práci ve studiu s prací na scéně. Filmová hudba je větší pohoda za více peněz. Je fajn ty přístupy střídat. Jsem taky ráda, že jsem se dostala k tolika dokumentům. Vždycky mě zamrzí, když vidím dokument, ve kterém hraje hudba z banky, protože i dokument by měl být sevřeným uměleckým dílem. Ale asi to je kvůli penězům, takže v dokumentech často slyšíte nějaké samohrajky.
Třeba chcete použít další nástroj, jako je cello.
No, jsou nástroje, které můžete použít z orchestrální banky. Taky s tím pracuju, když nejsou peníze na orchestr, ale zrovna cello nebo housle bych nikdy z banky nepoužila, z toho mám osypky, když něco takového slyším. U dokumentů nebo divadla často nejsou peníze na profesionální studio, ale to nevidím jako problém. Za ty roky jsem si své domácí studio vybavila, ať můžu nahrávat třeba dechy a smyčce, a pracuji tak velmi rychle a flexibilně.
Ale to není jen otázka cella, dřevěné piano zní taky lépe.
Když jsem pracovala na soundtracku pro seriál Až po uši, který produkovala HBO, tak peníze byly a já jsem si prosadila, aby mi některé hlavní hudební motivy zaranžovala pro piano Beata Hlavenková a také je nahrála v Sonu, kde mají skvělé křídlo. Jsem za to dodnes ráda, protože díky těmto detailům má filmová hudba přesah a dá se také poslouchat i bez obrazu. Pro mě je důležité, aby se mé soundtracky daly poslouchat také jako album, které neruší nic, co tam nemá být. Řídím se však heslem umění možného, takže pokud na nějaký film nebo divadlo není dost peněz, vím, že se do některých věcí prostě nebudu pouštět. Když dělám hudbu k audioknize, tak tam prostě nic orchestrálního nevymýšlím.
Co vás láká na opeře?
Písňová forma má své limity a já už jsem nadělala mraky písniček. Opera mi otevřela mnohé nové rozměry. Je to mnohovrstevnatější práce s aranžmá, textem, příběhem a instrumentací. Jelikož nejsem vystudovaný notař, ale samouk, pracuji tak, že nahrávám detailní dema a libreto nazpívávám za všechny hlasy. Na této své první tak velké věci pracuji s hudebnicí Karolínou Šustovou, která dema přepisuje do not a také diriguje a korepetuje, protože muzikanti pro tenhle složitý tvar noty potřebují. Já si to musím pamatovat.
O čem by měla opera být?
Jmenuje se Šípková Lulu. Celá se odehrává na křtinách a ještě je líznutá apokalypsou. Je to trochu paradox, začala jsem ji psát v roce 2018 a vůbec jsem netušila, co přijde, že budu těhotná a také představitelka Šípkové Lulu Jarmila Jeřmářová bude těhotná a že bude pandemie. Je úlet, jak se to krásně propojilo s realitou. Celá skladba je o citlivé křehké ženě, která je až obsedantně přesvědčená, že až bude její malé dceři šest let, tak na Zemi přijde zkáza. Využívám v ní pohádkový archetyp sudičky, která zosobňuje její představy a obsese. Celá rodina se jí snaží pomoci, protože si myslí, že se Lulu trápí něčím, co se nikdy nemůže stát. Neví, zdali trpí environmentálním žalem, úzkostí nebo laktační psychózou. Libreto i hudba jsou psány hravou imaginativní formou, ve které se mísí citlivé vokály se sbory, recitativy a rapovanými částmi. Celý orchestr zároveň i zpívá a hraje své role.
Jaké je složení souboru?
Je tam violoncello, cembalo, harfa, teremin, marimba, hoboj, fagot, flétna, ambientní elektrická kytara, basa elektronika plus elektrické bicí a perkuse.
Libreto je vlastní?
Ano. Jednou mě kamarádka a zpěvačka Sylvie Bee seznámila s někdejší operní dramaturgyní Evou Mikuláškovou z Národního divadla moravskoslezského a já se jí svěřila, že toužím napsat operu, ale netroufám si na libreto. Pamatuju si, že mi dala spoustu libret, ať si nějaké vyberu, že bych mohla třeba zhudebnit nějakého klasického autora. Spoustu jsem toho přečetla, ale nic mě nechytlo, tak jsem se do toho pustila sama. Člověk se někdy pustí do velkých výzev, i když ho na začátku děsí. Studovala jsem konceptuální umění, a přesto jsem v něm nedokázala naplno rozvíjet svou imaginaci. Až v hudbě se mi to podařilo a teď už i v textu.
Hudba je abstraktnější.
Jak se to vezme. Asi je to spíš o pocitu svobody a kreativity. V hudbě se cítím mnohem komfortněji po tvůrčí i technické stránce. Začínala jsem přitom jako takové zvířátko, co svůj hlas používalo jako nástroj bez jakékoliv regulace. Vyhýbala jsem se textům. Až postupně jsem začala svůj hlas zušlechťovat a začala jsem zpívat a psát. Když jsem pochopila, že mám ohromnou potřebu skládat hudbu, začala jsem makat na seberozvoji. V kapele jsem vycítila, že pokud se jako mladá holka mezi staršími kluky nestanu soběstačnou, budu vždycky muset o svůj názor tvrdě bojovat a egu budu dávat víc energie než své tvůrčí duši. Hlavně s kytaristou jsme byli jak dva kohouti na jednom smetišti. Tohle jsem nechtěla, takže jsem začala někdy ve třiadvaceti více hrát na různé nástroje a hlavně jsem si začala budovat vlastní domácí studio a učila se se softwarem, abych mohla zaznamenávat všechno, co mě napadne.
Boj je v kapele často, ať je tam mladá holka, nebo samí kluci, střetávají se tam ega. A kytaristé je mívají velká.
Já to měla nejtěžší s kytaristou z kapely Banana. Na jednu stranu jsem obdivovala a zbožňovala styl, jakým hrál, a taky jeho zvuk, který mě tak moc inspiroval, na druhou stranu jsme spolu pořád bojovali. Pak jsem hrála dlouho s Alešem Bajgerem, který stál u mého zrodu a bez nějž bych dnes pravděpodobně nebyla tím, kým jsem. Vtipné u Aleše však bylo, jak moc mě inspirovala jeho hra na akustickou kytaru, ale na elektrickou mě rozčilovala. Obecně jsem obdivovala jeho schopnosti, ale taky jsme spolu neustále bojovali, a já už to nesnesla. Teď hraju s dalším výjimečně nadaným kytaristou Petrem Uvirou. On je také nesmírně inspirativní hudebník, ale těžko říct, jak bychom si rozuměli, když by nám bylo dvacet a byli v kapele, kde je „jako že demokracie“.
Opera je napsaná, co bude následovat?
Doufám, že ji příští rok úspěšně odpremiérujeme. Letos ještě odehraju koncerty s novou sestavou, pokřtím novou desku, před Vánocemi odrodím mimčo a trochu se z toho vzpamatuju. Pak nastane jaro a koncerty a další tvůrčí práce. Teda doufám, ono se ženským s čerstvými miminy kvůli práci moc nevolá, protože všichni mají pocit, že na to nemůžou mít čas a energii. Jenže těhotné ženy a čerstvé matky nejsou handicapované a práci chtějí a taky potřebují (smích). Takže doufám, že mi zas spadne nějaká filmová hudba. Už teď mám ale domluvenou hudbu pro větší divadlo, a na to se moc těším.