Nedělní Respect začal a skončil tancem, zato úmorné vedro vystřídal déšť. Slejvák to byl pořádný, ale netrval dlouho a všichni se před ním dokázali někam schovat. Paradoxně narušil koncert asi největší hudební klády ročníku. A je otázkou, jestli by se na tom něco změnilo, i kdyby projekt Mestizx počasí nepotrápilo. Multiinstrumentalistka, zpěvačka a multidisciplinární bolivijsko-brazilská umělkyně Ibelisse Guardia Ferragutti s bubeníkem Frankem Rosalym a trojicí muzikantů (klávesák Ben Boye, baskytarista Matt Lux a trumpetista James McClure) sice dopředu slibovali střet jihoamerické tradiční hudby s avantgardou a punkem, takže nějakou přístupnou selanku nikdo neočekával, skutečnost ale byla daleko složitější, vrstevnatější a hodně free. Nebylo se zkrátka občas čeho chytit, a když už ano, kapela v mžiku ustřelila někam jinam. Možná osobní problém autora článku, to se také nevylučuje, bleskurychlá anketa mezi přáteli ale potvrdila, že bezradný nezůstal jen on. A pokud do profilu Mestizx v UNI napsal, že mu přijde divné, že tak velká spousta žánrových přítoků vůbec drží pohromadě, nicméně drží, a doufal, že se to z alba přenese i na pódium, nakonec k tomu nedošlo. Možná jindy, jinde, a ne před bouřkou.
We are Madalitso Band from Malawi. Thank you. Patnáctiminutová skladba. Thank you. Patnáctiminutová skladba. Thank you. Patnáctiminutová skladba. A thank you třikrát, protože koncert skončil. Pocitu „jedné písničky“ jste se po celou dobu nezbavili, i když se ke zpívajícímu virtuosovi na čtyřstrunnou kytaru přidal vysokým hlasem hráč na basový nástroj babatone, důvodu největšího vizuálního zážitku, a skladby získaly na energii a melodiích. Na kovovou strunu nataženou na dvoumetrovou tyč drnkal nebo po ní přejížděl kovovou tyčkou a skleněnou lahvičkou, a hlava nebrala, kolika zvukových barev dokázal docílit. Rytmiku pak obstarala pata kytaristy metronomicky bušící do bubnu, na kterém seděl. Riffy a ladění jsou jeho vlastní, případně mu s nimi prý pomohl Bůh. Přenést tuhle hudbu na Západ je složité, protože je primárně určena posluchačům z Malawi, rozumějícím, o čem dvojice zpívá, i na ulici hlavního města Lilongwe ale vyhrává tanec, takže se do něho s chutí pustili také návštěvníci Respectu a absenci sdělení nechali plavat. Mimochodem: Yosefe Kalekeni a Yobu Maligwa aktuálně prožívají koncertní a umělecký vrchol. Objíždějí ty největší festivaly, včetně Glastonbury a nové album Ma Gitala (The Guitars) má zaslouženě velmi dobré recenze.
Kdo se během vystoupení Polyphème – Wassim Halal & Gamelan Puspawarna schovával ve stínu, stejně si v něm moc času nepobyl: každou chvíli se totiž letěl zblízka podívat, jestli dobře slyší; nebo co je zdrojem tak zajímavého, ba dokonce nádherného zvuku. Až na dva mistry z Bali do gamelanu bušili převážně Francouzi a uprostřed sedící hráč na darbuku libanonského původu Wassim Halal ke všemu kroutil knoflíky efektového syntezátoru. Kdo nikdy neslyšel gamelan, zůstal možná zaskočený spoustou podivných bicích nástrojů, zvonků a gongů, a třeba i čekal, že uslyší převážně melodická preludia, leč ta přicházela spíš v cyklech, a střídaly je ostře rytmické pasáže nebo interakce darbuky s dynamickým bušením do perkusí z bronzu. Ta hudba opravdu připomíná hlavolam, protože nevíte, co vás v něm každou chvíli potká, ale o to bylo dobrodružnější přicházet na to, co se ansámblu honí hlavou, když už své album nazval Le rêve de Polyphème tedy Polyfémův sen.
Tuarežská čtveřice Al Bilali Soudan ze severomalijského města Timbuktu možná leckomu zkorigovala názor na pouštní blues, ačkoliv zrovna tahle syrová forma tvoří jeho původní základ. Tři zpívající hráči na elektrifikované loutny tehardant (tuarežská verze gritoské ngoni, na kterou hrál předešlý den Bassekou Kouyaté) a perkusista s calabashem představili typickou verzi tuarežské hypnotické hudby bez jasných vrcholů, jejímž účelem je vás do jejího středu postupně vtáhnout, a při poslechu proto máte tendenci se spíš vlnit než sebou divoce cloumat.
K čemuž naopak okamžitě vybídla řecká skupina Deli Teli z Marseille, bez debat nejpřístupnější položka nedělního programu, a v případě, že by se do něho lidé nepustili, dělala by svou práci špatně. Což se samozřejmě nestalo. Deli Teli přivezli vysoce taneční laïko z 60. let, kdy si mladá generace v Řecku s elektrifikovaným buzuki a varhanami farfisa rock’n’rollově převzala národní styl rembetiko a přidala k němu místní verzi břišního tance tsifteteli. Vlastně to ani nemusíte vědět, stačí poslouchat, zatímco kapela si s dovolením na hodinku půjčí vaše tělo. Příjemný a uvolňující závěr letošního Respectu.