VLOŽTE KOČKU: Klub Bublinka

Vložte kočku po předchozím třetím albu Hedvika znatelně zvolnili.  Nejspíš i v souvislosti s redukcí sestavy na původní trio a také tím, že následně vznikaly nové nahrávky sesterských projektů Mutanti hledaj východisko a Kaplan Bros. Za méně koncertů byli ale příznivci odměněni další nahrávkou. Charakterizuje ji trvající urputnost a pročištěné, všech ozdob, samoúčelných kudrlin a efektních komplikovaností prosté aranže. O co bylo ubráno ze skladatelské rozmáchlosti, o to více se pozornost přesunula na údernou postprodukci. Ačkoli kapela prozradila, že tentokrát ubylo samplů a jediným hostem je vokalistka, takže drtivá většina toho, co z nahrávky zní je obstarána jen tradiční bicí soupravou, efektovanými houslemi a analogovými syntezátory, přesto výsledek zní značně elektronicky. Což neznamená, že by zmizely charakteristické poznávací prvky, temně zamyšlená atmosféra a ledově odsekávaný hlasový projev v nasazení se často blížící až k hysterii nepříliš vzdálených WWW či Kyklos Galaktikos. Proklamovaný cíl, tedy aby šlo o album tanečnější a výraznější melodie byly vyvážené dostatečnou syrovostí, se podařilo naplnit. Kdo zná starší tvorbu, jen sotva bude překvapen, ale zároveň nejde jen o plané opakování sebe sama, což bylo minulému albu v konfrontaci s jeho předchůdcem SEAT celkem oprávněně vytýkáno.

Vložte kočku se ve svém klubu i tentokrát nespokojují jen se zábavnou rolí hudby a nevzdávají se výpovědi. A občas to vůbec není příjemné. Na druhou stranu ovšem stojí nohama na zemi a nespoléhají se jen na přízeň intelektuálně podobně naladěné bubliny. Udržují si i energii a nadprůměrné nasazení, známé z koncertů, které může snadno oslovit i nezasvěcené. V jediné skladbě pak je obojího často více, než u mnoha mladších producentů najdeme na celém albu.

Trojici neopouští přísné nároky na sebe sama a maximalistický přístup. Každá skladba jejich další nahrávky je samostatným a pečlivě vystavěným mikrosvětem; jestliže u jiných alb se občas stává, že jednotlivé tracky samostatně a bez kontextu celku fungují jen částečně, zde každý naopak představuje svébytné a koncentrované dílo, do kterého se lze pohroužit a zkoumat jeho jednotlivé roviny. Ne nadarmo nejdou hned dvě třetiny skladeb pod pět minut. K myšlence, že tu nic nevzniklo jen pouhou náhodou, a že promyšlenost vždy předcházela následné konstrukci, není v žádném okamžiku alba daleko.

Pobyt v tomhle klubu není rozhodně relaxační a nepřekypuje veselím. Surově tlukoucí beaty i nekompromisní atmosféra však nenechávají na pochybách o autentičnosti i uměleckých schopnostech. Tíživá atmosféra, která by docela dobře mohla doprovázet například sci-fi thriller o sebedestruktivních sklonech lidstva, je takřka hmatatelná. A názvem klamajícím dětskou hravostí by se neměl nikdo nechat zmást.

Vložte kočku se podařilo s jistotou překročit svůj stín a navázat na to nejlepší z vlastních, tehdy ještě neoposlouchaných počátků. Finále se skladbou Pavilóny připomíná probuzení ze zlého snu: dýchá osvobozující katarzí, smířeností a konejší téměř popovou melodií. Nic najednou není tak, jak se ještě před chvílí zdálo. Pokud tak minulá nahrávka přinášela i poněkud arogantní soudy o „autorské vyčerpanosti“ a „kapele mířící za svůj zenit“, její nástupce je jim poměrně pádnou odpovědí. Připomíná totiž, že mít ve věcech předsudky a „jasno“ předem, se také může obrátit proti tomu, kdo se k podobné povýšenosti nechá svést.

 

Landmine Alert, 2017, 50:20

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *