Von to hraje v kódu G a C

Již přes šedesát let, od Leadbellyho alba, které Bob Dylan dostal při oslavě ukončení střední školy, až po pozdrav do záhrobí Goodbye Jimmy Reed na loňském albu probíhá mezi bluesovou scénou a letos jubilujícím písničkářem čilý provoz v obou směrech. Když však v roce 2003 vyšlo album Blues On Blonde On Blonde, na kterém rozliční bluesmani interpretovali svoje verze písniček z legendárního dvojalba, a když tři roky poté Columbia vydala kompilaci Dylanových nahrávek přímočaře nazvanou Blues, oba projekty v podstatě vyzněly naprázdno, protože vazby jsou zde tak samozřejmé, že je zkrátka ani nelze ještě dále akcentovat.

Všudypřítomnosti blues v jeho textech i obecněji vztahem Dylana k blackness se zabývali a nepochybně ještě budou zabývat mnozí ve značné šíři i hloubce. Podívejme se však na věc zcela polopaticky, tedy na Dylanova konkrétní setkání s příslušníky generace, pro kterou mají čeští rockeři onen roztomilý termín dřevní (což zvláště sluší Sonu Houseovi, Bukkovi Whiteovi a Blind Boy Fullerovi, jejichž sladká dřeva byla z plechu). Lze samozřejmě namítnout, že nemůžeme vědět, kdy kde s kým Bob Dylan někde v zákulisí jamoval, ale to není tak docela pravda, protože v tomto směru je jeho život zmapován docela obstojně a navíc jde o záležitosti, kterými má sklon se spíše chlubit – když už si je rovnou nevymýšlet – než je skrývat: „Jediný komentář, kterého jsem se kdy dočkal, byl v hotelovém pokoji Johna Lee Hookera na Lower Broadway v New Yorku. Byl u toho Sonny Boy Williamson, slyšel mě hrát, a povídá, hochu, hraješ moc rychle.“

 

Zmíněné Leadbellyho (1888–1949) album – snad šlo o LP Rock Island Line – dostal Bob deset let po zpěvákově smrti. Vzpomněl na ně ve svém nobelovském proslovu: „A kdosi – někdo, koho jsem předtím nikdy neviděl – mi dal Leadbellyho desku s písničkou Cotton Fields. A tahle deska změnila v tom okamžiku můj život. Jakkoliv byl Leadbelly po všech stránkách trochu velké sousto, pár věcí si od něj později vyzkoušel: Take This Hammer, Death Letter Blues, Keep Your Hands Off Her, Ainʼt No More Cane nebo In The Pines.

Podobné nahrávky samozřejmě nebyly v padesátých letech na hudebním trhu zrovna mainstream a zájemci o ně byli odkázáni na několik málo titulů, například na Antologii americké lidové hudby Harryho Smithe nebo na album Country Blues doprovázející v roce 1959 průkopnickou knihu Samuela Charterse. Bob Dylan nebyl ve své generaci jediný, kdo se musel po podobných věcech dosti obtížně pídit, a samozřejmě setkání s muzikantem tohoto druhu bylo v minnesotském zapadákově jen těžko představitelné. Ostatně „barevného“ člověka prý viděl poprvé v pěti letech.

První posluchači Smithovy antologie měli z meziválečných nahrávek jasný dojem: všichni ti lidé musejí být už mrtví! Za nějaký čas se ukázalo, že tak zlé to zase nebude: některé veterány se podařilo najít a přivést je k uměleckému zmrtvýchvstání, jako Edwarda Sona House, Mississippi Johna Hurta, Skipa Jamese či Furryho Lewise. Občas se povedlo najít i někoho dosud zcela neznámého, jako například Freda McDowella nebo Roberta Petea Williamse. Dylan je všechny mohl vidět a slyšet ve folkových klubech či na festivalech a občas můžeme jejich ozvěnu zaslechnout velmi zřetelně, třeba Mississippi Johna Hurta v Buckets of Rain.

A pak tu bylo pár těch, kteří – podobně jako dříve Leadbelly – už nějakou dobu žili ve velkoměstském prostředí, a byli tedy celkem snadno dostupní: Sonny Terry, Brownie McGhee, Big Bill Broonzy či Josh White. Byť byli v některých případech již poněkud kontaminovaní jak showbusinessem, tak i kulturní politikou levicových aktivistů.

Osamělý kocour

Zřejmě první, s kým měl Dylan v tomto směru čest, byl – krátce po osvícení Leadbellyho nahrávkami – v Denveru v létě 1959 černošský solitér Jesse Fuller (1896–1976), přezdívaný Lone Cat, stojící mimo výše naznačené množiny. S Huddiem Ledbetterem měl leccos společného: hrál na dvanáctistrunnou kytaru a jeho repertoár byl na bluesové poměry mimořádně rozkošatělý, byť nepředstavoval tak bohaté etnomuzikologické ložisko jako Leadbellyho říkadla, halekačky a pracovní písně.

Hrával převážně v kalifornském Oaklandu jako one-man band, s kytarou, hi-hatkou, pedálovou basou zvanou footdella, valchou a s kazoo či harmonikou v držáku na krku. Bob mohl z této zkušenosti získat něco z praxe ostříleného pouličního baviče, nápad s harmonikou na krku – jak známo, držák si udělal z ramínka na šaty – a pár písniček. Samozřejmě pak hrával i Fullerovu odrhovačku San Francisco Bay Blues, stejně jako před ním Ramblinʼ Jack Elliott a později Janis Joplin, Eric Clapton a Petr Kalandra. A Youʼre No Good použil na svém prvním albu – v listopadu 1961 s ní začal nahrávací session a písnička také album otevírá. A po letech Dylan naznačil, že snad i Baby Iʼm In the Mood For You napsal pod vlivem Fullerových songů. Zda si s pouličním muzikantem tehdy v Denveru zahrál, nevíme, ale o tři roky později se setkali na několika vystoupeních v Ann Arbor.

Kazatel kytarového evangelia

Jestliže Leadbelly i Jesse Fuller byli se svými širokospektrálními repertoáry bluesmany jen na částečný úvazek, totéž lze říci o Reverendu Garym Davisovi (1896–1972). V době, kdy vládl kytaristům newyorské folkové scény, již svůj bluesový repertoár odvrhl a hrál jen duchovní písně; blues pak interpretoval pouze jako instrumentálky. Slova připojil jen občas – to když zrovna neposlouchala paní Davisová.

Je málo známou skutečností, že mnozí bluesmani dávali hudební lekce, například Brownie McGhee provozoval v letech 1942–1950 na 125. ulici v Harlemu školu Home of the Blues. Nejproslulejší ovšem byly právě domácí lekce slepého kazatele Garyho Davise, právem považovaného v kategorii tradičního bluesového fingerpickingu za naprostou špičku. Nejpilnějším jeho žákem byl sice Stefan Grossman, ale kazatelovým obydlím prošla celá řada významných osobností revivalu: mimo jiné Ry Cooder, David Bromberg, Taj Mahal, Steve Katz, Roy Book Binder, Dave Van Ronk, Rory Block, Bob Weir nebo Woody Mann.

Již přes šedesát let, od Leadbellyho alba, kter . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář