Všichni tančí Hoochie Coochie – příběh nejslavnějšího blues (část druhá)

„Dlouhý a široký prostor, Midway–Plaisance zvaný, větší nežli Václavské náměstí, vykázán byl všelikým tingl–tanglům a kuriositám, pod jejichž zdánlivě vážnou rouškou skrýval se mnohdy hnusný brak,“ napsal ředitel a prokurista Ringhofferových závodů František Adolf Hering o chicagském veletrhu World’s Columbian Exposition, kterého se v roce 1893 osobně zúčastnil. Mezi „děvčaty všech národů světa“ na zmíněném bulváru vynikaly břišní tanečnice, předvádějící lačným pánům a pohoršeným dámám vyzývavé pohyby, pro něž se vžilo hanlivé označení Hootchy–Kootchy (z francouzského „coucher“ – „vyspat se s někým“).
bluesSlangový výraz „gooch“ („goochie, gootchie“) se na jihu USA už nějakou dobu používal pro pojmenování intimních partií ženského těla. „Hoochie coochie“ tudíž de facto znamenalo jít na věc. Podnikatel Sol Bloom, který měl pouťovou sekci chicagského veletrhu pod palcem, přirozeně volil jiné výrazivo. Lechtivou podívanou inzeroval jako „danse du ventre“ („břišní tanec“). Bloomovi bylo třiadvacet a nápad udělat z části výstaviště jeden velký bazar patřil k jeho komerčně nejúspěšnějším. Ve svých pamětech napsal: „Když lidé zjistili, jak zní doslovný překlad danse du ventre, řekli si, že to bude nějaká oplzlost, začali se k nám hrnout a z atrakce se stal zlatý důl.“
Celkově však idea nepocházela z jeho hlavy: exotické tanečnice se objevily už na historicky prvním americkém veletrhu, pořádaném roku 1876 ve Filadelfii k stému výročí podpisu Deklarace nezávislosti (The Centennial International Exhibition). Na Světové výstavě v Paříži v roce 1889 návštěvníci procházeli umělými vesnicemi a mohli zhlédnout řadu národopisných expozic. Přehlídka světových tradic na chicagské výstavě roku 1893 byla rovněž do jisté míry výsledkem práce odborníků. Mickey Hart v knize Songcatchers: In Search Of The World’s Music píše: blues_2„Etnologové a antropologové se na přípravách tohoto veletrhu významně podíleli a snažili se na něm veřejnosti přiblížit svoji práci. Plánování měli na starosti především etnolog Frederic Ward Putnam z Harvardu a jeho asistent Franz Boas. Na míli dlouhém bulváru Midway Plaisance se objevili Japonci a Javánci, Samojci a Alžířané, Apači i Navahové. Stali se živou součástí výstav zaměřených na architekturu, umění, hudbu a průmysl jejich odlišných kultur.“
Sol Bloom se pak musel postarat, aby celá tahle maškaráda také trochu vynášela. Činil se znamenitě – týdně prý jen on sám vydělával 1000 dolarů (víc než americký prezident). Syn chudých polských Židů, narozený v Pekinu, stát Illinois, vyrůstal se svými pěti staršími sourozenci v San Francisku a v zábavní branži se pohyboval odmalička. Formální vzdělání si nemohl dovolit a už jako sedmiletý musel pracovat v kartáčovně. Ve volných chvílích však pokukoval po divadle, kam se dostal díky svému kamarádovi Davidu Belascovi (tomu, co napsal hru Děvče ze Západu a adaptoval pro divadelní prkna povídku Madame Butterfly – oboje proměnil v operu Giacomo Puccini). V patnácti se Bloom stal účetním sanfranciského Alcazar Theatre. V devatenácti už byl natolik zajištěn, že se mohl podívat do světa. Vyrazil tedy na přelomovou pařížskou výstavu Exposition Universelle, kde na něj udělali největší dojem akrobaté, žongléři, polykači hadů a břišní tanečnice z „alžírské vesnice“, reprezentující tehdejší francouzskou kolonii.
blues_3Sol si šikovně vyjednal dvouletý kontrakt na prezentaci této atrakce na západní polokouli. Zpátky cestoval přes New York, kde se dozvěděl, že další World Fair – prestiží srovnatelný s Olympijskými hrami – proběhne v Chicagu. Okamžitě se tam vydal, na místě však zjistil, že přípravy se potáhnou ještě několik let. Zklamaně se vrátil do Friska, kde pak nějaký čas pořádal boxerské zápasy s šampionem těžké váhy Gentlemanem Jimem Corbettem. Roku 1892 znovu odjel směr Chicago, aby na vlastní oči viděl, jak pokračují stavební práce. To, co spatřil, ho neuspokojilo. K žádnému významnému pokroku tu nedošlo a část zabírající plochu Midway Plaisance zatím existovala jen na papíře. Sol nabídl výstavnímu výboru svoje služby a na přímluvu starosty Chicaga Cartera Harrisona, Sr., jemuž svým organizačním umem pomohl ke znovuzvolení, byl skutečně jmenován superintendantem této sekce.

VELBLOUDI A BABIČČINO ŽELÉ
blues_4Je jasné, že profesoři z Harvardu si představovali prezentaci lidových zvyklostí jinak než jako zábavní čtvrť s polonahými ostrovními divochy (z velké části místní černoši) a ženami-utěšitelkami z Dálného východu (zlé jazyky tvrdily, že nejdále na východu byly tyto dámy v New Yorku). Jenže zatímco zbytek trhů působil na lidi poněkud strojeně a hrozilo, že si na sebe nevydělá, Bloomovi se povedlo proměnit své území ve skutečné tržiště senzací.
Zaměřil se na atrakci Street In Cairo (Heringova „ulice z Kahýry“), inspirovanou uličkou Rue de Caire z pařížské výstavy. Speciálně pro ni angažoval spolu s impresáriem Gastonem Akounem cizokrajně vyhlížející děvy, pohybující se po způsobu egyptských cikánek, známých jako ghawazi (dobyvatelky – ježto si uměly získat srdce pánského publika). Původní ghawazi zažily svou zlatou éru o půl století dříve. Slečny v Chicagu možná nebyly tak krásné a nadané – zprávy o tom se různí, někdo Blooma považuje za podvodníka, on sám se celý život hájil a prohlašoval, že dámy operující na Midway Plaisance v turecké, alžírské a egyptské vesnici pocházely opravdu ze zmíněných zemí.
Ať tak, či onak, v tradičním oděvu, který mnoho neskrýval, slečny způsobovaly pravidelná srocení. Návštěvníci běhali po bulváru nadšeně od pódia k pódiu, ale největší poprask – málo platné – vyvolávaly Fatima, Amina, Houri, Husaria a Maryeta z „egyptského divadla“, kam se tlačili staří i mladí, muži i ženy. Všechny přitahovala jeho špatná pověst a příslib vzrušujících zážitků, čekajících na šťastlivce, co se dostali dovnitř. Ostatní se alespoň snažili zahlédnout siluety kyprých dívek přes kouřové sklo.
blues_5Ti, kteří měli tu čest ocitnout se přímo ve výstavním harému, museli vidět, že to zase taková jízda není. New York Journal poznamenal, že se tu „tančí spíš hlavou než nohama“. Jiné deníky však po efektním tématu rády sáhly a o zbytek se postaral puritánský politik Anthony Comstock, který se pokoušel přimět výstavní výbor, aby nemravnou uličku zrušil. Taková reklama do ní samozřejmě přilákala ještě víc lidí. Po „káhirské ulici“ se procházeli velbloudi, konala se zde svatební procesí, tyčila se tady i věrná nápodoba mešity – ale co to bylo proti Fatimě s odhaleným bříškem.
Ani Egypťanka, ani Alžířanka, nýbrž dvaadvacetiletá syrská tanečnice, vlastním jménem Fahreda Mazar Spyropoulusová, se v egyptském divadle kroutila do rytmu marocké kapely a legenda praví, že právě ona se stala hlavním tahákem Midway Plaisance. „Každá částečka jejího těla se třese jako babiččino želé na Den díkůvzdání,“ básnil reportér. „Je tak žhavá jako doběla rozpálená plotna na Den nezávislosti v nejteplejším okrese nejteplejšího státu USA.“
Pro její drobnou postavu se Fatimě mělo přezdívat Little Egypt. Ale i když se s tímto údajem setkáváme ve spoustě pramenů, zdá se, že ve skutečnosti vznikla přezdívka i celá pověst o neodolatelné Miss Chicago World Fair až o několik let později, ve snaze vydělat na nové módě.
blues_6Finále Světové výstavy v roce 1893 zastínila neblahá událost – to když dva dny před závěrečným ceremoniálem starostu Harrisona zastřelil šílený vrah. Ještě temnější stín padl na úspěšnou akci poté, co se provalilo, že si jiný maniak, na veřejnosti vystupující jako Dr. Henry Howard Holmes, otevřel ve městě hotel, v němž nabízel ubytování přespolním návštěvníkům veletrhu. Sto zvukotěsných pokojů bez oken mělo dveře, které se daly otevírat jenom zvenčí. Únikové východy byly zazděné, schodiště vedla do nikam. Do ložnic byl zaveden plyn, jímž mohl majitel kdykoli kohokoli otrávit. H. H. Holmes hosty vlákal do pasti, pak je ve svém zámku hrůzy zavraždil a těla buď spálil, nebo stáhl z kůže a nadělal z nich kostry, které pak prodával lékařským fakultám. Když se na jeho zvěrstva přišlo, přiznal se k sedmadvaceti vraždám. Skutečný počet se ale odhaduje na 200!
Na podobné věci se nevzpomíná, lidé si chtějí pamatovat jen to příjemné. A Little Egypt byla jednou z iluzí, kterou v sobě ochotně živili. Popravdě, danse du ventre, jak ho chápal Bloom, asi neměl s břišním tancem, který takto kdysi pojmenovali v Egyptě Napoleonovi vojáci, mnoho společného. A stejně tak Fatima, manželka chicagského restauratéra řeckého původu Spyropoulose.
blues_7Sol ve svých memoárech popřel, že by pro Světovou výstavu angažoval někoho s pseudonymem Little Egypt, na druhé straně však nevylučoval, že taková osoba mohla vystupovat v jiném čase na jiném místě. Pokud jde o pohyby jeho tanečnic, ty až do smrti vehementně obhajoval. „Nejenže byl danse du ventre smyslný a vzrušující; navíc šlo o mistrovské skloubení rytmu a krásy. Měl dokonalou choreografii, což musel ocenit i největší laik. Ať už si diváci od tohoto představení slibovali cokoliv, to, co viděli, je úplně okouzlilo.“
Složitá je i otázka, na čí melodii vlastně dívky v egyptském divadle tančily. Sol Bloom prohlašoval, že šlo o jeho vlastní kompozici, zimprovizovanou z náhlého popudu při setkání s novináři, dychtivými informovat o novém druhu spektáklu. Ta písnička vyšla tiskem v roce 1895 s textem vaudevillového autora Jamese Thorntona a titulem The Streets Of Cairo, Or The Poor Little Country Maid. Hraje se dodnes, občas se jí říká Píseň zaklínače hadů a mládež si na její nápěv pobrukuje obhroublou říkanku: „They don’t wear pants in the southern part of France and the girls down blues_8there don’t have any underwear…“ („V jižní Francii nenosej kalhoty a ty holky tam nemaj vespod nic…“) The Streets Of Cairo zpopularizovala textařova žena, zpěvačka Bonnie Thorntonová. Na první dochované nahrávce (z 3. listopadu 1895) však slyšíme oblíbeného interpreta hitů z newyorské Tin Pan Alley Dana W. Quinna. Úvodní tóny jsou totožné se starou francouzskou písní Colin prend sa hotte a ta zase notu od noty kopíruje arabskou (možná alžírskou) lidovku Kradoutja, zdomácnělou ve Francii už na počátku 16. století. Jde o tak chytlavý motiv, že si ho pořád někdo půjčuje, od Franka Zappy přes Spin Doctors až po Gorana Bregoviće.

PRVNÍ PEEP SHOW
blues_9Fahreda Mazar Spyropoulosová využila vzrůstající obliby písně i legendy o malé Egypťance a v posledních letech 19. století se rozhodla dohnat, co nestihla na Světové výstavě. Objevila se však nečekaná konkurentka: osoba jménem Ashea Wabeová, která způsobila skan dál, když 19. prosince 1896 zatančila hootchie–cootchie na pánském večírku ve vyhlášeném Sherryho restaurantu na newyorské Fifth avenue. Bujarou rozlučku se svobodou pořádal pro svého bratra Herbert Seeley, vnuk krále americké zábavy P. T. Barnuma, jenž ostatně zaměstnával exotické svůdnice už v padesátých letech 19. století ve svém kočovném cirkuse Asiatic Caravan Museum.
Policie dostala od konkurenčního hoteliéra hlášku, že Ashea bude u Sherryho tančit nahá, a s požehnáním vrchního komisaře, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější americký prezident Theodore Roosevelt, přepadla přibližně dvacetičlennou společnost v nejlepším. Ashea přiznala, že zadání znělo „zatanči jen tak“, a případ rázem zaplnil první stránky novin. blues_10„Řekli mi, abych se postavila na sokl, bez ničeho, spoutaná řetězy jako egyptská otrokyně,“ citoval ji například plátek Hornellsville Weekly Tribune. Wabeovou to ale na rozdíl od jejích diváků nepoškodilo, naopak – broadwayský producent Oscar Hammerstein I (otec slavného skladatele) jí nabídl, aby v jeho divadle na Manhattanu hrála sebe samu v parodii na Seeleyho mejdan Silly’s Dinner (Hlupákův večírek). Postupem času se přihlásily další, zaručeně pravé „malé Egypťanky“. Jen Wabeová věděla o „třech v Chicagu a jedné v Minneapolisu“. Jméno Little Egypt se stalo synonymem nikoli pro svébytné umění břišního tance, nýbrž pro obyčejný striptýz (po francouzsku risque burlesque). A to přesto, že Fahreda ani Ashea se, pokud je známo, nikdy za peníze nesvlékaly. Vzápětí po incidentu s Barnumovým vnukem vznikl půlminutový „peep–show film“ s alternativními názvy Dance du Ventre a Passion Dance. Na promenádě v Atlantic City, kde měly pohyblivé obrázky tohoto druhu pré, blues_11šlo údajně o nejobdivovanější atrakci vůbec. Jiný filmeček, Fatima’s Dance, promítali v zábavním parku na Coney Islandu. Obě dílka se pak zapsala do dějin kinematografie jako první filmy zakázané americkou cenzurou.
Fahreda Mazar Spyropoulosová alias Fatima vydržela ze všech svých dvojnic nejdéle a ještě v roce 1933, tedy ve dvaašedesáti, tančila coby Little Egypt na chicagské výstavě Century Of Progress. Melodie písně The Streets Of Cairo, na kterou Sol Bloom nezískal copyright, byla mezitím nespočetně variována. Názvy těchto variací odpovídaly poptávce: Hoolah! Hoolah!, Coochi– Coochi Polka, Kutchy Kutchy atd. Pozoruhodné je tvrzení afroamerického žáka Antonína Dvořáka, skladatele a houslisty Willa Mariona Cooka, který zase jednou bude učit Dukea Ellingtona. V rozhovoru z roku 1898 Cook popisoval, jak vznikl ragtime: „Kořeny tohoto stylu, jenž se začal šířit teprve asi před patnácti lety, je třeba hledat v pobytech černošských námořníků v přístavech Asie, a především Turecka, kde na ně ze všech stran útočily podivné rytmy danse du ventre. Tím, že se je snažili napodobovat, vymysleli rag. A potom, během Kolumbovské výstavy v Chicagu, se Midway Plaisance jen hemžila zábavními podniky, kde byla neustále k slyšení zvláštní hudba jako doprovod k ,tanci svalů‘. Stojí za zmínku, že nedlouho poté se stal rag nesmírně populárním a musel ho hrát každý černý pianista.“
blues_12Pokud za podstatu hudebního žánru zvaného ragtime považujeme spojení afroamerické synkopace a prvků evropské hudby v čele s pochody světově proslulého kapelníka Johna Philipa Sousy, potom se k chicagskému veletrhu vskutku sbíhají všechny nitky. Sousa se svou kapelou zpestřoval téměř každý výstavní den, a po kavárnách tu hrával na piáno i mladý Scott Joplin, jenž o šest let později publikuje nejslavnější ragtime všech dob – Maple Leaf Rag. Podnikavý Sol Bloom svým angažmá na Midway Plaisance odstartoval skvělou kariéru. Brzy dosáhl pozice ředitele chicagské pobočky tehdy největšího hudebního vydavatelství v Americe M. Witmark & Sons (dnes Warner Bros. Music). Potom se udělal pro sebe a na vizitky si nechal natisknout „Sol Bloom, the music man“. Počátkem 20. století přesídlil do New Yorku, kde prodával gramofony společnosti Victor.
V dalších letech stál u vzniku některých divadelních sálů na Manhattanu. Roku 1920 vstoupil do politiky, úspěšně kandidoval do Kongresu za republikánskou stranu a funkci kongresmana pak vykonával až do své smrti v roce 1949. 26. června 1945 se v San Francisku účastnil Konference Spojených národů o mezinárodním uspořádání, a dokonce se mu připisují první řádky Charty OSN: „My, lid spojených národů, jsouce odhodláni uchrániti budoucí pokolení metly války…“
Zbylo toho tedy po něm víc než novotvary „midway“ a „hoochie coochie“.  Za ten druhý se ostatně styděl, zvlášť když se časem objevily nadávky jako „skoochie“ („coura“), „bihoochie“ (kombinace slůvek „bitch“ a „hoochie“) nebo „Hoochistan“ (synonymum pro vykřičenou čtvrť). Ve své knize dal jasně najevo, že mezi jím propagovaným danse du ventre a pozdějšími imitacemi byl propastný rozdíl. „Ten tanec začali téměř okamžitě napodobovat v zábavních parcích po celé Americe. Zvulgarizovali ho a degradovali na hrubou a lascivní podívanou, která má dnes tak špatnou pověst a které se říká The Hootchy–Cootchy.“ S novými trendy v oblasti americké zábavy užívání výrazu sláblo, znovu se však rozšířil ve třicátých a čtyřicátých letech. Paul Whiteman s komičkou Gracie Allenovou napsal satirickou písničku o Mussollinim Hoochie–Coochie– Duce. A Cab Calloway natočil milionový hit Minnie The Moocher („she was a low–down hoochie–coocher“). V textu navazujícím na starší šlágr Frankieho „Half–Pint“ Jacksona Willie The Weeper přisoudil dívce Minnie bohatého týpka, který si ji vydržuje – a nejspíš ji i pase. „She messed around with a bloke named Smoky, she loved him though he was cokey. He took her down to Chinatown and he showed her how to kick the gong around.“ („Zahazovala se s chlápkem jménem Smoky, měla ho ráda, i když jel v koksu. Ukázal jí čínskou čtvrť a naučil ji kouřit opium.“) Odtud byl už jen krůček k zavedení mužského ekvivalentu „hoochie coochie man“ pro takováto individua: pasáky i zákazníky, kterým nevadí, když se žena před jejich očima prodává, ať už jim, nebo někomu jinému…

„Dlouhý a široký prostor, Midway–Plaisance zvaný, větší ne . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář