Všichni tančí Hoochie Coochie – příběh nejslavnějšího blues (část první)

Ten výraz se nedá přeložit. Leckdo to zkoušel, ale všichni pohořeli. Velkej šéf, pan Někdo, frajer. Borec, samec, kápo, pasák. Žihadlo, pan Neodolatelnej. Jediný způsob, jak pochopit smysl esenciálního blues Hoochie Coochie Man, je povědět si, jak vzniklo, a pak se zanořit hluboko do historie, až ke kořenům americké taneční zábavy. Budete překvapeni, kam nás příběh tohoto slovního spojení zavede. Rozhodně však nečekejte bažiny v mississippské deltě. To už se spíš podíváme do běloskvoucího města Oz i s jeho čaroději a – především – čarodějkami. hoochie_coochie Fajnšmekrům netřeba vysvětlovat, že píseň Hoochie Coochie Man natočila pod hlavičkou vydavatelství Chess Records nejvýraznější postava moderního chicagského blues, původem mississippský kytarista a zpěvák McKinley Morganfield, známý pod pseudonymem Muddy (Mississippi) Waters. Nahrávka vznikla 7. ledna 1954 za asistence čerstvě založeného all-star bandu, díky němuž dnes patří produkce chicagské firmy bratrů Chessových právem do říše pohádek a bájí. Na kytaru hrál Jimmy Rogers, sám interpret velkého hitu That’s All Right, za piano se posadil Otis Spann, na harmoniku foukal Little Walter, do bicích řezal Fred Below a basu tvrdil Willie Dixon, který také skladbu vymyslel. Na druhé straně singlu, jenž se v žebříčku magazínu Billboard vyšplhal na osmou příčku, se marně hlásil o pozornost příjemný, leč zapomenutelný shuffle She’s So Pretty. Geniální riff, neobvyklá první sloka a sexy refrén dupáku Hoochie Coochie Man způsobily, že se k „béčku“ mnohý posluchač vůbec nedostal. hoochie_coochie2 Kontrabasista, příležitostný zpěvák a kytarista, ale hlavně autor William James „Willie“ Dixon pracoval pro producenta Leonarda Chesse od roku 1951 jako skladatel, talent scout a studiový hráč v jedné osobě. Svou vlastní hudební kariéru, na které pracoval od konce třicátých let, odsunul do pozadí a brzy proslul coby největší bluesový hitmaker, po jehož nápadech se dychtivě vrhali všichni jeho kolegové. Na seznam Dixonových úspěchů patří tituly Spoonful, Little Red Rooster, My Babe, I Just Want To Make Love With You, You Can’t Judge A Book By The Cover, Back Door Man, You Shook Me, The Same Thing, I’m Ready, I Can’t Quit You, Baby či I Ain’t Superstitious. Co píseň, to klasika. Roku 1955 se Willieho kolega ze stáje Chess Records Bo Diddley podepsal pod parádivý song I’m A Man, jenž je jasnou variací na skladbu Hoochie Coochie Man. Jelikož zde Dixon opět hraje na basu, nezdá se, že by v tom byl problém. Muddy Waters neváhal a odpověděl písničkou Manish Boy (někdy psáno Mannish Boy), která ještě lépe a efektněji využívá stop-time jako prostředek k vystupňování napětí. „I can make love to you, woman, in five minutes time!“ vykřikuje nadržený bluesman do kraválu svých kumpánů, a v tu chvíli se nenajde nikdo, kdo by mu nevěřil, že je „a natural born lovers man“. Hřmotný Willie Dixon nezapřel minulost profesionálního boxera (krátce dělal sparring partnera šampionovi v těžké váze Joeovi Louisovi). Zároveň měl duši básníka – na jeho textech je znát metoda, kterou si osvojil ve svých textařských začátcích, kdy nejprve napsal verše a teprve pak se staral, jestli půjdou zhudebnit. Když odezněla první vlna jeho sukcesu, zaměřil se na produkci představitelů nastupující bluesové generace Otise Rushe, Magic Sama a Buddyho Guye. Založil též Blues Heaven Foundation, organizaci spravující autorská práva bluesových muzikantů, „kteří byli v minulosti vykořisťováni“. V roce 1987 se mu podařilo nachytat na švestkách britskou rockovou skupinu Led Zeppelin: usvědčil ji, že si přivlastnila jeho melodii (v písničce Bring It On Home) a kus textu (v megahitu Whole Lotta Love). Podobně musel Bob Dylan ještě nedávno na desce Together Through Love přiznat, že se Dixonem nechal inspirovat při psaní písně My Wife’s Hometown. Tu už ale Willie neslyšel; zemřel na infarkt 29. ledna 1992 v kalifornském Burbanku a i do té Rokenrolové síně ho uvedli s křížkem po funuse. Kromě řady nesmrtelných šlágrů po něm zůstalo několik sólových alb a autobiografie I Am The Blues. ZAŽIVA UVAŘENÁ KOČKA Díky deskám a koncertům Muddyho Waterse se termín „hoochie coochie man“ rozšířil nejen mezi posluchači tradičního afroamerického blues, ale i ve fanouškovských základnách bílých kapel, které se vyrojily počátkem šedesátých let v Anglii a pro svůj razantní nástup se dočkaly označení „britská bluesová invaze“. Po Alexisu Kornerovi a Long Johnu Baldrym si skladbu osvojili Manfred Mann, Graham Bond Organisation, Rolling Stones i Bluesbreakers Johna Mayalla. Ti všichni si byli dobře vědomi jejího erotického náboje, sotvakdo však věděl, o čem přesně je tu řeč. Matoucím dojmem působily též verše „I got a black cat bone, I got a mojo too, I got the John The Conqueroo…“ („Mám pro štěstí kost z černý kočky, svůj kouzelnej váček, kořen Jana Dobyvatele…“) Kouzelný váček neboli „mojo“ představoval jakousi afroamerickou obdobu indiánského medicinového váčku či slovanské kaptorgy a patřil k základním atributům lidové magie zvané hoodoo (nezaměňovat s příbuzným náboženstvím voodoo). Dalším magickým předmětem, jenž mohl pomáhat i škodit a dokázal člověka učinit neviditelným, byla kůstka z těla černé kočky. Nebohé zvíře musela osoba praktikující hoodoo uvařit zaživa, a to nejlépe o půlnoci. Vzhledem k obtížnosti takového úkolu si prodejci těchto propriet (tzv. doktoři) pomáhali kostmi z kuřete, které natírali načerno. Mnohdy kost tvořila součást kouzelného váčku, provoněného levnými parfémy a oleji, jenž byl k dostání v různých barvách, podle toho, co si od něj kupující sliboval: váček ze zeleného flanelu mu přinesl peníze, červený lásku, bílý zařídil brzký přírůstek do rodiny, a tak dál. „Všichni jsme v ty amulety věřili,“ cituje Muddyho Waterse v knížce Opravdové blues publicista Robert Palmer. „Seženeš si amulet, a když chceš vyhrát, on se o to postará, prostě vyhraješ. Jestli se honíš za holkama, můžeš ho použít na ženskou, kterou zrovna chceš, a dostaneš ji. Černý lidi opravdu věřili na tyhle kouzla a černoši v Louisianě v těch věcech jeli ještě o dost víc než lidi z Delty, teda aspoň co se týká věcí, který opravdu působily.“ V téže knize se však můžeme dočíst, co si Muddy o kouzelných váčcích myslel doopravdy. „Je to jenom podvod na lidskej rozum, víte, dělaj si z lidí blázny. Všichni tihle mojo doktoři jezdili ve velkejch autech a měli obrovský domy, protože lidi měli vymytý mozky. Moje babička a děda, jejich táta s mámou, ti o tom byli tak přesvědčený, že si mysleli, že na vás lidi můžou ukázat prstem a z vás začnou najednou skákat hadi a žáby nebo začnete štěkat jako pes. Říkali, že když seženou trochu vlasů z určitýho místa na temeni hlavy a zakopou je nebo je hodí do tekoucí vody, může vás z toho rozbolet hlava. No, to může bejt pravda. Myslím, že dole v Louisianě mohlo bejt pár takovejch věciček, který byly účinný. Aby nějaký takový mojo bylo vážně dobrý, musel byste si pro něj dojít do Louisiany. Tam, kde jsme žili, v Deltě, podle mě nic takovýho tyhle věci nedokázaly. A není žádnej způsob, jak bych na vás ukázal prstem, abyste začal štěkat jako pes nebo z vás začly padat žáby a hadi. To jsou kecy, to nejde. Ale víte, když píšete písničky, který jsou odtamtud, nemůžete ty kouzelný věci prostě vynechat. Protože tomuhle černý tenkrát opravdu věřili.“ Z textu Willieho Dixona zní našim uším nejtajemněji John the Conqueroo, spisovně „John the Conqueror root“ čili kořen Jana Dobyvatele. Prášek zvaný též Velký nebo Šťastný Jan se vyráběl z tuhého dřevitého kořene popínavé rostliny svlačec jalapa (ipomoea jalapa) a svému majiteli zaručoval pevnost a sílu. Tuto rituální pomůcku lze celkem snadno koupit i ve třetím tisíciletí. „Nanáší se na tělo a sype se do domácnosti,“ radí současná (česká!) reklama, jak s práškem zacházet. „Kdo to činí pravidelně, dokáže vyřešit s nadhledem veškeré spory, má kontrolu nad všemi problémy a zvládne urovnat veškeré hádky a spory. Pokud se posypete tímto pudrem u soudu (můžete i kolem sebe), očekávejte příznivý verdikt.“ Jan Dobyvatel (John the Conqueror), údajně syn náčelníka afrického kmene, prodaný do otroctví na americký kontinent, se v černošském folkloru proměnil v prohnaného trickstera, jehož duch zůstal nezlomen a který (s trochou štěstí a temných čar) vždy přechytračil bílé pány. To vše se mladí britští bluesrockeři mohli dozvědět – když ne z literatury, tak od svých amerických učitelů. „Hoochie coochie man“ však pro ně zůstal nevysvětlitelným zaklínadlem, v němž pouze tušili silný sexuální podtext. Původní smysl sousloví se vytratil už někdy na přelomu 19. a 20. století, stejně jako druh zábavy, k němuž se vztahoval a který tehdejší měšťáky provokoval úplně stejně jako novodobé mravokárce rock’n’roll a beat. PASÁČCI A PRINCEZNIČKY hoochie_coochie3Nacházíme se opět v Chicagu, jen letopočet se změnil. Je prvního máje 1893 a na území Jacksonova parku a přilehlé plochy Midway Plaisance se právě otevírají brány světové výstavy, pořádané u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. „Pět největších amerických měst – Nový York, Philadelphia, Boston, St. Louis a Chicago – vedly tuhý boj o to, ve kterém z nich výstava uspořádána býti má,“ píše v knize Cestovní upomínky z Ameriky, vydané roku 1896 vlastním nákladem u vydavatelství J. Otto, ředitel a prokurista Ringhofferových závodů na Smíchově Ing. František Adolf Hering, který velkolepou akci World’s Columbian Exposition (The Chicago World’s Fair) navštívil se svými šesti smíchovskými přáteli včetně mladého barona Františka Ringhoffera. „Plocha výstavou zabraná měřila 4 čtvereční míle, jsouc dvakráte tak rozsáhlá, jako byla výstava pařížská r. 1889, a třikráte tak rozsáhlá jako jubilejní naše výstava pražská r. 1891.“ Během půlročního trvání „světového trhu“ navštívilo výstaviště u Michiganského jezera přes 27 milionů lidí! Zbrusu nové pavilony, kterých bylo na dvě stě, oddělovaly přírodní laguny a uměle vytvořené kanály. A po nich „proháněly se elektřinou hnané lodice a benátské gondole s imitovanými gondoliery“. Dřevěné stavby navrhli přední architekti Daniel Burnham a Frederick Law Olmsted. „Všechny skorem budovy byly bíle natřeny,“ hlásí Hering, „tak že z povzdálí činil celek velice příznivý dojem pohádkového města, vystavěného z bílého mramoru, a chicagští nazývali s hrdostí výstavu městem bílých paláců.“ Stejný dojem měl sedmatřicetiletý reportér Evening Postu L. Frank Baum. Do Chicaga se přestěhoval před pár lety z Jižní Dakoty, suchem sužovaného kraje ne nepodobného Kansasu, kam už brzy zasadí začátek svého pohádkového dobrodružství Čaroděj ze země Oz. Když hrdinové příběhu – dívka Dorotka, zbabělý lev, strašák a plechový dřevorubec – dorazí k branám Smaragdového města, kde čaroděj sídlí, musejí si nasadit brýle se zelenými skly. A potom se začnou dít divy. „Ulice lemovaly krásné domy ze zeleného mramoru a hustě posázené třpytivými smaragdy. Procházeli po dláždění z téhož kamene, vyspárovaném hustými řadami smaragdů jiskřících ve slunečním jasu. Okenní tabulky byly ze zeleného skla, dokonce i obloha nad městem měla zelenavý nádech a zeleně zářily i sluneční paprsky. Po ulicích chodilo mnoho lidí – mužů, žen i dětí – všichni s nazelenalou pletí a oděni v zelených šatech. (…) Stálo tu mnoho krámků a Dorotka si všimla, že je v nich k dostání jen samé zelené zboží. Nabízelo se v nich zelené cukroví a zelený popcorn, zelené boty, klobouky i oděvy všeho druhu. Jeden obchodník právě prodával zelenou limonádu a Dorotka postřehla, že mu ji děti platí zelenými centíky.“ Samozřejmě, že po sejmutí brýlí smaragdová barva zmizí. Stojí ale za pozornost, že v Baumově příběhu hraje roli i jiné, „křehké porcelánové město“ – další ozvuk chicagského fenoménu: „Byly tu děvečky a pastýřky ve zlatě tečkovaných šatech s pestrobarevnými živůtky. Spatřili i princezny oděné do těch nejnádhernějších rób ve zlaté, stříbrné a nachové barvě, a pasáčky v pumpkách zdobených růžovými, žlutými a modrými lampasy, a v botách se zlatými přezkami.“ hoochie_coochie4Uvedená pasáž zajímavě koresponduje s líčením českého návštěvníka Světové výstavy F. A. Heringa. Hleďme, jak smíchovský inženýr popsal bulvár mezi Jacksonovým a Washingtonovým parkem: „Dlouhý a široký prostor, Midway-Plaisance zvaný, větší nežli Václavské náměstí, vykázán byl všelikým tingl-tanglům a kuriositám, pod jejichž zdánlivě vážnou rouškou skrýval se mnohdy hnusný brak. Hned u vchodu byla výstava krásek. V budově zvěřinci podobné uvelebena byla na vyvýšených podiech děvčata všech národů světa v národních krojích, jejichž půvabům, mnohdy dosti problematickým, mohl se každý za 25 centův obdivovati. Většina těchto internationálních výstavních objektů byla však křtěna vodou michiganskou nebo z některé řeky americké. I Ruska vystavená byla ve velikých nesnázích, nemohouc dáti odpověď ve své mateřštině. Dále byly irská vesnice, babylonská věž, fabrikace českého a benátského skla, Hagenbergův zvěřinec, v němž lvi prohlíželi si obecenstvo ze zasklených ložií z I. patra, žaponský bazar a žaponské divadlo, hollandská vesnice, stará Vídeň s vídeňskými volkssängry a krotkými sklepnicemi, panorama švýcarských Alp, sopka Kilauea, německá vesnice, turecká vesnice s minaretem a (snad také jen talmi-) muezinem, ulice z Cařihradu s krámy a harémy, do kterých však i mužská pleť přes zákaz koranu měla přístup, maurský palác, perský bazar, ulice z Kahýry, alžírská vesnice, čínská vesnice s divadlem, dahomejské bojovnice, ballon-captiv, Eskymáci a atrakce největší – Ferry wheel (Ferryovo kolo).“ hoochie_coochie5Monstrem správně nazývaným „Ferris wheel“ (podle inženýra G. W. G. Ferrise), které my známe jako ruské kolo, autor Cestovních upomínek z Ameriky upřímně pohrdal a mluvil o něm jako o „paskvilu na umění technickém“. Podobně mu asi nevoněla pseudokovbojská estráda Buffalo Billa, jenž svou Wild West Show naschvál zaparkoval v těsném sousedství trhů, aby se s organizátory nemusel dělit o zisk. Jako ředitel jednoho z největších průmyslových závodů v Rakousko-Uhersku snad F. A. Hering alespoň ocenil prezentace zavilých konkurentů Thomase Alvy Edisona a Nikoly Tesly. Určitě si nevšiml, že díky „světovému jarmarku“ v Chicagu byla společnost obohacena o tak převratné vynálezy, jako je hamburger, žvýkačka, popcorn, hot dog, ledový čaj nebo zmrzlinový kornout. Vzhledem k tomu, že se vrátil do Prahy 23. června, nemohl poreferovat ani o úspěchu svého krajana Antonína Dvořáka, který na výstavě 12. srpna v rámci Českého dne dirigoval svoji Symfonii č. 8 G dur, tři ze Slovanských tanců a Můj domov s variacemi na pozdější českou hymnu. Do Edisonova fonografu Dvořák namluvil kousek říkanky Mary Had A Little Lamb. Nás by ale měly více zajímat Heringem spatřené „krámy a harémy“, symbolizující na výstavě svět Orientu. Mezi „děvčaty všech národů světa“ na bulváru Midway Plaisance totiž vynikaly břišní tanečnice, předvádějící lačným pánům a pohoršeným dámám vyzývavé pohyby, pro něž se vžilo hanlivé označení HOOTCHY-KOOTCHY (z francouzského „coucher“ – „vyspat se s někým“). Foto archiv (Z připravované knihy Příběhy písní – díl třetí. Dokončení v příštím čísle.)

Přidat komentář