Vyhledáváme divoká místa

Držitelce Oscara Markétě Irglové jsme telefonovali na Island. Tam vychovává svou malou dceru, tam natočila své nové album Muna a tam také přesídlila z rušného New Yorku. Své nové CD, které vyšlo v září, přiletí Markéta podpořit i do rodného Česka. Vystoupí 8. listopadu v Sono centru v Brně, 9. listopadu ve Valašském Meziříčí a 10. listopadu ve studiu DVA v Praze.

marketa_irglovaMarkéto, co vlastně znamená název alba Muna?
Muna je islandské sloveso, které znamená pamatovat si. Desku jsem točila na Islandu a islandštinu jsem chtěla do některých písní i do názvu desky zakomponovat. Paměť, vzpomínání – to je téma, které v písních rozebírám a které se nenápadně vrací od jedné skladby do druhé.

Už při prvním poslechu alba mě zaujal výrazný posun v aranžích a v celkovém zvuku. Souvisí to nějak i s vaší vnitřní přeměnou? Jak jste se jako skladatelka posunula od alba Anar k desce Muna?
Deska Anar byla jednodušší, pokud jde o stavbu písní i instrumentální podobu. To, jak moje hudba zní na novém albu, je jednak výsledkem přirozeného vývoje, jednak jsem měla přímo v úmyslu, aby se novinka sice odvíjela od první desky, ale byla zvukově i tematicky bohatší. Měla jsem na ni také větší rozpočet. Z velké části jsem si ji financovala sama a měla jsem zájem na tom, aby byl výsledek co nejlepší. Vložila jsem do toho tedy své finance a také tolik času, abych s tím byla opravdu spokojena. Postupně jsme přidávali jednotlivé nástroje, zvali jsme hráče na smyčce, pracovali jsme na vokálním aranžmá. To souvisí i s tím, že jednotlivé písně pojednávají o duchovních tématech. Volila jsem proto chorální úpravy, které potřebovaly bohatší zvuk.

Ano, výčet doprovodných muzikantů, nástrojů, případně členů sboru z Reykjavíku, je opravdu úctyhodný. Kde jste muzikanty hledala?
K původnímu nahrávání ve studiu, které trvalo deset dní, jsem si přizvala čtyři své kamarády. Se všemi jsem spolupracovala už někdy dříve. Například Rob Bochnik je členem kapely The Frames a hrál se mnou i v projektu The Swell Season. Po těch deseti dnech jsem však na Islandu zůstala, nakonec jsem se sem přestěhovala a měla jsem dost času k pokračování na desce. Pozvala jsem si postupně docela dost islandských muzikantů a něco jsme nahrávali také ve studiu v New Yorku, kde mi pro změnu hostovalo asi pět amerických zpěváků. Dále na albu účinkuje moje íránská kamarádka Aida, která hrála už na předchozí desce Anar. A z Česka přijela také moje sestra Zuzanka, aby si se mnou zazpívala.

Vaše životní cesta zatím vedla z Valašského Meziříčí přes Irsko do Ameriky a teď tedy na Island. Proč jste se rozhodla vyměnit rušný život v New Yorku právě za tento ostrov?
Běh života je tady na Islandu rozhodně pomalejší než v New Yorku. Tam to na mě bylo moc, což jsem ostatně věděla už v okamžiku, kdy jsem se do New Yorku stěhovala. Sama jsem byla překvapená, proč se do velkoměsta ženu. Mám totiž ráda přírodu, klidnější tempo, komunitní život. Ale brala jsem pobyt v Americe jako zkušenost a potkala jsem tam také skvělé lidi. Zdržela jsem se tam nakonec o rok déle, než jsem původně plánovala, ale byla jsem už ze všeho toho hluku, smogu a rychlosti unavená. Jeden kamarád z Německa mi doporučil studio na Islandu, a když jsem tady přistála, nechtěla jsem vůbec odjíždět zpátky. Byl tady klid, čerstvý vzduch, není tu tolik aut, život mi tu připadá jednodušší než v New Yorku. A to se mi líbí.

Island je na počet obyvatel hudební velmocí. Proč si myslíte, že tomu tak je?
To nevím, ale podobné je to i v Irsku. Irsko má také relativně málo obyvatel, ale je to velice umělecky založené místo. Vždyť jen kolik z Irska pochází spisovatelů nebo hudebníků! Jedno možné vysvětlení je to, že je tam tak špatné počasí, že pořád prší, a tak lidé sedí doma u čaje a tvoří příběhy nebo písničky. A podobně je to asi i na Islandu. Další moje teorie je, že příroda, půda, země, po které lidé tady na Islandu chodí, je strašně energeticky nabitá. Je divoká, není zastavěná budovami, není vydolovaná, mohla si zachovat svou energii. To na druhou stranu ovlivňuje lidi. My lidé totiž vyhledáváme netknutá divoká místa, cítíme, že se nám tam dobíjejí baterie. A to je podobné v Irsku i na Islandu. Mně stačí procházka kolem moře nebo výstup na horu, a přemýšlí se mi lépe. Příroda mě inspiruje. A také lidé jsou tu hodně otevření, nestaví si kolem sebe hradby, pomáhají si.

Odrazily se tyto islandské zkušenosti nějak na vašich písních na albu Muna?
Já jsem ty písničky měla asi z pětadevadesáti procent dokončené než jsem na Island přijela. Na nahrávání jsem tedy byla připravená, ale na druhé straně se islandští muzikanti podíleli na celkovém zpracování a formě, kterou ty písně dostaly. Řekla bych tedy, že celkové vyznění desky je atmosférou na Islandu ovlivněné hodně.

Důležitým aktérem na albu byl Sturla Mio Þórisson, mistr zvuku a producent alba. Jaká přesně byla jeho role?
Jeho role začala tím, že seděl u mixážního pultu a natáčel všechno, co se ve studiu dělo. Potom na sebe vzal i roli producenta, který řídí směr, kterým se album bude ubírat. Měl například na starosti výběr muzikantů vhodných pro aranžmá písní. A protože pracuje i jako grafik, staral se i o vizuální podobu desky. Já jsem o spolupráci poprosila dvě své kamarádky – jednu íránskou malířku, která zpracovala námět na obal desky, a jednu kamarádku z Irska, která mi ke každé písni nakreslila jednu kresbu. A celkovou podobu pak obalu dal právě Mio.

Shodli jste se s Miem v pohledu na výsledný zvuk alba, nebo mezi vámi docházelo i ke sporům?
Až zázračně jsme se na všem shodli. Na spolupráci s Miem se mi líbilo hned na začátku, že jsem mu ani nemusela vysvětlovat, co vlastně chci. Já sice vím, co od písničky čekám, ale nejsem technický typ a nedokážu vždy vysvětlit, co mám na mysli. A tady se mi stávalo, že jsem něco měla na jazyku, chtěla jsem se s Miem domluvit, a on už na tom pracoval. Jako bychom byli v mysli propojeni.

Album Anar bylo ovlivněno íránskou kulturou a perský mělo i název. Na desce s islandským názvem zastupuje perský prvek pokračující spolupráce s Aidou Shahghasemi. Co konkrétně tedy v písních z perské kultury zůstalo?
Určitě rytmus. Aida hraje na tradiční íránský buben a to se odráží na rytmice některých písní. Aida sice umí hrát i netradiční rytmy, přizpůsobuje se hudbě, ale konkrétně píseň Fortune Teller je íránskou rytmikou velmi ovlivněná.

Pojítkem s vašimi úplnými začátky je spolupráce se sestrou Zuzanou. Před lety jste hrály ve společné kapele. Proč jste se rozhodla tuto rodinnou spolupráci obnovit?
Já si do svých písní někdy doma sama dohrávám další hlasy. Ale vždy je dobré, když můžu zpívat s někým jiným. Se Zuzankou zpívám strašně ráda, protože máme podobné hlasy. I když jsem tedy dříve doma experimentovala s nějakou písničkou, přizvala jsem si ji, aby si se mnou zazpívala. Zuzanka se umí velice rychle naučit druhý hlas a já ji nemusím moc vést, ona sama ví, jak písničku doplnit. Chtěla jsem, aby se objevila už na první desce Anar, ale tehdy se mi nepodařilo dostat ji na natáčení do Chicaga. Ale protože má vztah k severským zemím a na Island se moc chtěla podívat, tentokrát se to povedlo. Zuzanka přijela a vokální základy jsme točily ve třech s ní a Aidou, společně u jednoho mikrofonu.

Zmínila jste, že písně na albu Muna jsou hodně duchovní. Můžeme být konkrétnější? Jde o vaše osobní hledání duchovní cesty?
Tato deska je pro mne druhým albem z trilogie – první je Anar, druhá je Muna a třetí jsem ještě nenatočila. Ta tři alba budou patřit k sobě a tematicky budou do sebe zapadat. Jestliže první deska shrnuje zemi, tato druhá je pro mne nebe. Já jsem sice nebyla odmalička nábožensky vedená a ani dnes nepatřím k žádnému konkrétnímu náboženství, ale jsem velmi spirituálně založená. Když se mě někdo zeptá, jestli věřím v Boha, odpovím, že ano, ale moje představa o Bohu není stejná jako představa jednoho nebo druhého náboženství. Ale v Boha věřím a často s ním na této desce jakoby konverzuju. Netvrdím, že přímo mluvím s Bohem, ale kladu určité otázky a pak si představuju, jak by mi na ně Bůh odpověděl. Bůh na albu také přebírá různé hlasy – v jedné písni má například podobu archanděla Gabriela. Vždy se nějak do těch písní vkládá a celkově je na albu velice přítomen.

Před necelým rokem jste se stala matkou. Cítíte, že mateřství ovlivňuje vaši současnou tvorbu?

Určitě ano. Moje dcera je velmi akční, takže nemám na tvorbu moc času, ale když si sednu ke klavíru, vnímám, že nové skladby jsou jiné, že jsem se někam posunula. Nemůžu mluvit za ostatní ženy, ale ve mně mateřství prohloubilo kapacitu pro lásku. Když se moje maličká narodila, cítila jsem tolik lásky, kolik jsem si dřív ani nedokázala představit. Člověka to změkčí, zjemní. Když se na ni podívám, vidím její nevinnost, jádro, které je v každém člověku. Ona je zatím více čistá duše než člověk. Mateřství mě tedy ovlivňuje a písničky, které píšu dnes, jsou hodně jemné, plné lásky. Není v nich přítomné utrpení nebo vnitřní zápasy, které se v mé tvorbě dříve odrážely.

foto Anti

Přidat komentář