Vyprávění podzimních příběhů

Doruzka David 3 foto t.s.polivkaV podstatě romantický záběr pouště. Zčeřená hladina podzimního severského moře. Idylicky barevný středočeský podzim. Meziválečná nostalgie, vystřídaná mnohem temnějšími asociacemi holokaustu. Střípky rodinné historie, hrst zažloutlých fotek. Tohle všechno a samozřejmě mnoho dalšího nebo úplně jiného, záleží jen na letoře a fantazii (ovšem řádně katalyzované hudbou) posluchače, můžeme „vidět“ na albu Autumn Tales kytaristy a skladatele Davida Dorůžky. Nemělo být koncepční, ale díky vypravěčským schopnostem výjimečného hudebníka koncepci získalo.

Všechny předchozí sólové desky jsi točil v mezinárodních sestavách, teprve na čtvrtém albu Autumn Tales vykrystalizovalo domácí složení. I když s Jiřím Slavíkem jste se asi potkali už v Paříži…
S Jirkou jsme se poprvé potkali v Praze, asi před pěti lety. Myslím, že jsme se v Paříži těsně minuli. Jirka se odstěhoval do Francie pár měsíců poté, co jsem odtamtud odešel. Setkali jsme se tam taky, ale až později, když jsem jezdil do Paříže hrát jen příležitostně.

Jak vlastně současné obsazení tria vzniklo?
Trií jsem měl postupně několik. První desku jsem točil ještě v Americe, i zdejší tria se obměňovala. Dlouhá léta se mnou hrál na basu Míra Honzák, potom Tomáš Liška. Také jsem měl polské trio, kde rytmiku tvořili Michał Barański a Łukasz Żyta. Ale pak nějak přišel pocit, že už v triu hraji dlouhou dobu a potřebuji si dát na pár let pauzu.
Jirku jsem slyšel hrát znovu asi přede dvěma lety, čerstvě poté, co se vrátil z Paříže. Mám pocit, že to bylo na koncertě s Jitkou Šuranskou v Divadle Minor. Moc mě bavilo, jak hraje, proto jsem ho oslovil, abychom zkusili něco dohromady. Příležitost se naskytla díky koncertu, který mi tehdy nabídli v Jazz Docku. Shodou okolností si tam s námi zajamoval i Lionel Loueke, který vystupoval po nás. Všechno moc pěkně fungovalo, tak jsem si řekl, že bych třeba zase mohl oživit triovou sestavu. Martin Novák na bicí byla jasná volba, hrával se mnou už dlouho předtím.

David-DoruzkaAno, výborně hraje i na společné desce s Tiburtina Ensemble. Hodí se k tobě, výborně umí i tichá a decentní aranžmá a není mu cizí „nejazzová“ rytmika, že?
Přesně tak, Martin je ohromně citlivý muzikant. Bubeník, který přistupuje k bicím spíše z té celkově hudební, nikoliv jen bubenické stránky. To mě na něm velmi baví.
Všechny moje předchozí desky byly natočeny v mezinárodních sestavách, protože – doufám, že to nebude znít nějak nafoukaně – jsem měl vždy určité hudební představy, které bylo snazší naplnit s hudebníky ze zahraničí. První album pod mým jménem, které mělo ryze české obsazení, bylo právě Apokalypsis, společná nahrávka s Tiburtina Ensemble, ovšem na tomto CD jsem se podílel pouze jako spoluvedoucí. Navíc šlo o hodně specifický projekt, který vznikl především z iniciativy Barbory Kabátkové, vedoucí Tiburtiny. Autumn Tales je má první deska točená jen se zdejšími muzikanty a v Česku. I obsahem se vrací k mým kořenům. Jde více „dovnitř“, zatímco předchozí alba čerpala více z různých vnějších vlivů. Ať už šlo o inspirace americkou nebo skandinávskou scénou nebo se točilo ve Španělsku. Když jsem o téhle desce přemýšlel a zvažoval, kam chci směrovat, obrátil jsem se více do minulosti. Ale nebylo to nějak příliš programové, vše samo vyplynulo z mého momentálního rozpoložení.

Deska ovšem působí tak, jako by měla jasnou, předem danou koncepci. Krom pěti vlastních kompozic se věnuješ hlavně hudbě židovských skladatelů. Jak jsi vlastně přišel na melodii Sholoma Charitonova, kterého tedy vážně dalo práci vygooglovat? Šlo snad o příležitostně komponujícího ukrajinského rabbiho…
Já o Charitonovi vlastně nic nevím. Ale tuhle ukolébavku, melodii zkomponovanou asi ve 20. nebo 30. letech, upravil Gideon Klein. Skladatel, který byl deportovaný do Terezína, pak do Osvětimi a nakonec do vyhlazovacího tábora ve Fürstengrube, kde ve svých pětadvaceti zemřel. Ale ještě v Terezíně komponoval, stejně jako další hudebníci, kteří tam byli deportováni. Jeho úprava byla vydána jen pod titulem Ukolébavka, ale já jsem našel i další verze s hebrejským názvem Sh’chav beni a řekl jsem si, že by bylo pěkné si tuhle melodii zahrát. A určitou roli v tom asi sehrál i fakt, že naše rodina měla vazby na rodinu Gideona Kleina. Jeho sestra, která přežila koncentrační tábor, se přátelila s mojí babičkou a mojí mámou.

Dalším z autorů, jejichž skladbu jsi upravil, je i Abraham Brudno, litevský Žid, také zavražděný v době holokaustu.
Jeho Unter dayne vayse shter’n je docela známá píseň, původně s textem v jidiš, kterou jsem prvně slyšel z desky Chavy Alberstein a moc se mi líbila.

Do dramaturgie nakonec zapadá i přepracování šlágru Leopolda Korbaře, který byl za války perzekuován kvůli polovičnímu židovskému původu.
To už je úplná náhoda. Já vůbec netušil, že měl Leopold Korbař také židovský původ. Navíc skladbu Hm, Hm, ach ty jsi úžasná přinesl Jirka Slavík, který umí hodně takových starých písniček. Ale spojitost s celkovou dramaturgií alba, byť možná nezáměrnou, vlastně zase mohu najít. Často přemýšlím o dějinách tohohle koutku světa a o věcech, kterými musely projít generace před námi. Třeba konkrétně moji prarodiče. Nikdy jsem se přesně o tomhle s dědou nebavil, ale s Korbařovou hudbou musel vyrůstat, setkávat se s ní, mít ji rád. I to byl důvod, proč jsem skladbu natočil.

O koncepci alba do jisté míry svědčí i fotografie v bookletu, kde vidíme mimo jiné snímky židovského hřbitova. Obal desky je vůbec povedený. A podle snímku tria jste byli focení přítomni. Souvisí i fotografovaná místa s rodinnou historií?
Fotky dělal Dušan Tománek, se kterým už jsem měl to štěstí setkat se při focení obalu desky s Tiburtina Ensemble a jehož práce se mi velmi líbí i na dalších titulech z produkce Animal Music. Proto jsem chtěl, aby se podílel i na obalu Autumn Tales. Mohu prozradit, že část fotografií, včetně okenice, která je na titulu, byla pořízena na chatě mých rodičů na Slapech, kde jsme před natáčením intenzivně zkoušeli. Další snímky ovšem vybral Dušan a ani přesně nevím, kde všechny pořídil.

Doruzka David foto T. S.PolivkaJedna z tvých autorských skladeb má hebrejský název Shir HaMidbar, Píseň pouště. Skutečně je inspirována pouští? Třeba přímo někde na blízkém Východě?
Název, jak tomu bývá v případě mých skladeb skoro vždy, přišel až jako poslední. Nejdříve jsem muziku napsal a pak teprve hledal, jak ji pojmenovat. V Izraeli jsem sice jednou byl, ale nejde o přímou inspiraci místem. Spíše o poslechovou inspiraci lidovou hudbou blízkého východu. Už nějakou dobu mě izraelská i arabská hudba hodně zajímá a často ji poslouchám. Asi proto mě napadla právě taková melodie, ze které přirozeně vyplynula i instrumentace, kdy Martin hraje na darbuku a cajon, tedy nástroje, které se používají v arabské, respektive středomořské hudbě. Cajon si sice spojujeme spíše s flamenkem, ale španělská hudba je také provázaná s arabskými vlivy a já jsem zde využil všech těchto inspirací.

Pro úplnost, ještě jsi upravil jednu píseň z Nového špalíčku Bohuslava Martinů. Proč?
Většinou, i když to nakonec může vypadat jako nějaká promyšlená koncepce – která za tím možná opravdu je, ale jak už jsem říkal, je částečně neuvědomělá – bývá impulsem k převzetí nějaké skladby opravdu pouze to, že se mi líbí. A že ji chci zkusit hrát trochu jinak, adaptovat ji. Což je i případ Bohuslava Martinů, protože to jsou prostě krásné písně. Myslím, že stejně jednoduchý důvod má spousta jazzových muzikantů, kteří přece běžně přebírají skladby z klasického i jiného repertoáru.

I ve tvých vlastních skladbách často slyšíme důraz na melodickou „zpěvnost“ a často, tedy pokud zrovna nejde o zmíněný ohlas blízkovýchodní hudby, na zjednodušeně řečeno „slovanskou“ melodiku. Je to tak?
Asi ano, vlastně určitě ano. Myslím, že jsem takhle přemýšlel vždy. Už když jsem natočil Hidden Paths, říkalo mi pár lidí, že jde sice o desku natočenou v New Yorku s newyorskými hudebníky, ale že stejně zní hodně evropsky. Už tehdy jsem si řekl, že nemá smysl napodobovat Američany, když existují tisíce muzikantů, kteří výborně hrají v té americké tradici, ale že chci jít za zvukem, který pro mě bude typický a ve kterém budu jedinečný. Ale zároveň to není tak, že bych například sbíral stovky lidových písní a pak z nich vycházel, i když to asi může být taky dobrý postup. Snažím se, aby tvorba probíhala přirozeně, ne příliš vykalkulovaně.

Homeland Elegy má vyloženě programový název.
Ale také vznikl, až když jsem byl úplně v koncích s hledáním názvu. On je navíc mírně ironický, má významy… které zatím nebudu prozrazovat. Nakonec každý si tam může najít, co chce. Ostatně každý člověk si pod stejnou skladbou může domyslet něco úplně jiného. Právě to mě na muzice baví, že nabízí tisíc různých vysvětlení, tisíc interpretací a všechny mohou být správné. A zároveň neexistuje žádná jediná správná.

Pod dvěma skladbami alba je podepsaný i Jiří Slavík.
Sice jako kapelník řídím, kterým směrem se má hudba ubírat, ale když někdo jiný v kapele chce přinést skladbu, tak samozřejmě může. Když se mi bude zdát, že k ostatním písním pasuje, můžeme ji samozřejmě hrát. Tyhle dvě skladby mi sedly.

Často využíváš akustickou kytaru, zároveň jsi v některých pasážích oproti dřívějšímu zvuku „přitvrdil“. Také jsi vrstvil stopy…
Ano. Záměrně jsem se snažil najít nové zvukové polohy.

Na desce je zajímavé i to, jak například prohazuješ typickou roli rytmiky a sólového nástroje. Třeba když kontrabas hraný smyčcem nese v Tale Of The Autumn Sea hlavní melodii.
Přesně o to mi šlo, bořit ustálenou představu o tom, jak má trio s kytarou, basou a bicími znít. Vlastně jsem ani nechtěl, aby naše hudba zněla jako jazz. Jistě, že řada věcí je tam jazzových, ale byl by pro mě ohromný kompliment, kdyby nás pozvali na festival klasické hudby nebo třeba na festival rockový, i když si nejsem jist, jak by nás zrovna rockeři vzali. Jsme všichni jazzoví muzikanti a já mám jazz rád. Muzikant, který projde takovým jazzovým vzděláním, jaké by měl správně mít, získá skvělou řemeslnou průpravu a naučí se spoustu věcí, které by se v jiných žánrech nenaučil. Ale nechci se nechat zavřít do jediné kategorie. V čistě jazzovém prostředí mě spousta věcí nebaví.

Jaké třeba?
Nechci to zobecňovat, protože naštěstí existuje tisíc výjimek k tomu, co řeknu, ale někdy mi vadí, že je jazzové prostředí velmi konzervativní. Jazzová historie je tak bohatá a zajímavá, že jsou do ní muzikanti i fanoušci často doslova zahleděni. Škatulkuje se, co je jazz a co už ne. Když má být něco „dobrý jazz“, tak to musí být jazz kopírující tradici. Když jde o hudbu, která tradiční představu o jazzu překračuje, hned se začne tvrdit „tohle není ten správný jazz“ a jazzoví fandové takovou muziku nepřijmou, ať je sebelepší.

Pokud tomu budou okolnosti příznivé, plánuješ dlouhodobé fungování tria s Jiřím Slavíkem a Martinem Novákem, nebo šlo o projekt čistě k jedné desce a navazujícím koncertům?
Doufám, že tohle trio bude fungovat déle a hodně hrát. Na 20. února jsme naplánovali křest desky v Jazz Docku a 23. března máme vystupovat v rámci JazzFestBrno. Doufám, že se podaří domluvit i nějaké koncerty venku. Začal jsem spolupracovat s mladou manažerkou Magdalenou Samkovou, protože sám už několik let nemám na manažerskou činnost čas. A když chce člověk hodně hrát, musí se o to někdo starat, protože nabídky nechodí samy od sebe.

V jednom z našich předchozích rozhovorů jsi říkal, že nechceš točit zbytečná alba. Jako muzikanti, kteří sice vyprodukují každý rok desku, ale nezachytí na ní dostatečný posun. Ale není pauza od předchozích profilových alb Silently Dawning (2008) a Wandering Song (2009), která se obě natáčela už v roce 2007, zase až příliš dlouhá?
Ono je vše provázané i s ekonomickou situací. Napsat tuhle desku mi zabralo asi tři měsíce, od června do konce srpna, kdy jsem měl relativně volno. Ale najít si čas, abych se mohl dostatečně dlouho soustředit jen na psaní, na to musím mít našetřeno. A peníze člověk vydělá jen hraním a učením. Tři dny v týdnu učím a pak samozřejmě chci, aby mě zvali muzikanti na hraní, abych vůbec zaplatil živobytí. Nechci si příliš stěžovat, protože se mám velmi dobře, ale vím, že kdyby byla celková situace příznivější, mohl bych vydávat desky častěji.

Navíc musím říci, že v posledních letech jsem udělal spoustu věcí, o kterých nikdo ani neví. Přede dvěma lety jsem dostal velkou nabídku napsat devadesátiminutový program pro jazzový ansámbl a symfonický orchestr. Šlo o opravdu obrovský projekt, největší, jaký jsem v životě dělal. Pracoval jsem na něm skoro rok, od února do prosince. K aranžérské práci jsem přizval také Honzu Jiruchu, protože nebylo dost času, abych stihl všechna aranžmá rozepsat sám.

O „orchestrálním projektu“ jsme před třemi lety mluvili, co se s ním vlastně stalo?
Šlo o dvě vystoupení pro uzavřenou společnost. Přesně tak to bylo zadáno.

Není ti líto, že výsledek tak dlouhé práce už asi nikdo další neuslyší?
Je, ale nevím, jestli s tím něco udělám. Zkoušel jsem program nabízet i dalším orchestrům, ale nebyl zájem. V případě „crossoverů“ to se symfonickými orchestry není jednoduché.

Před časem jsi říkal, že existuje i záznam vystoupení, který pořídil Český rozhlas. Nešel by vydat?
Nahrávka skutečně existuje, ale zatím nebyla odvysílána. Program se povedlo natočit pro potřeby vysílání celkem slušně, ale ne do takové míry, aby to šlo vydat na CD. Jednalo se o objednávku společnosti Unicorn pro Orchestr pražské konzervatoře a ta hudba nebyla úplně nenáročná.

Na vlastní alba nebylo dost času, ale jako sideman jsi natáčel pilně. Také pro španělský label Fresh Sound Records, který vydal tvoji třetí desku Wandering Song. Přizval tě francouzský kontrabasista Nicolas Moreaux, na jehož desce Fall Somewhere (2013) hrál i Tigran Hamasyan. Potkali jste se?
S Tigranem Hamasyanem hrajeme ve stejné skladbě, ale ve studiu jsme se nesetkali. On dotáčel svůj part později. Ale šlo o fajn nahrávání, pěknou desku ve větším obsazení, s úžasným americkým saxofonistou Billem McHenrym.

Navázaly na album i koncerty?
S Nicolasem jsem hrál naposledy v listopadu v Paříži. Ale jestli mám zmínit jednu nedávnou mezinárodní spolupráci, která mě velice bavila a doufám, že bude pokračovat, tak je to duo s americkým pianistou Danem Tepferem. Jde o neuvěřitelně dobrého muzikanta a skladatele. Hraní s ním bylo jednou z těch zkušeností, na které má člověk štěstí jen vzácně. Když spolu dva lidé začnou hrát a nemusí si nic vysvětlovat, vše začne fungovat nějak samo, magicky.

Do studia tě pozval i belgický bubeník Domenico Mimi Verderame. Navázalo na album nějaké vystupování?
Odehráli jsme vlastně jen křest desky. Ještě mi pak volal kvůli dalšímu hraní, ale bohužel jsem zrovna nemohl. Pro mě šlo o poměrně nezvyklou situaci. Vůbec jsem ho neznal, nikdy jsme se nepotkali, a jednoho dne mi od něj přišel e-mail, ať s ním natočím v Belgii desku.

To potěší. Potěší i honoráře za natáčení, nebo jde spíše o labour of love?
Jde samozřejmě o honorovanou práci. Někdy lépe, jindy hůře, ale hudba je má obživa, takže mám svoje požadavky.

Pravidelně jsi hrál s Agou Zaryan, pokračuje vaše spolupráce?
Pokračuje, ale v poslední době je hraní s Agou o něco méně. Aga má dvě malé děti a trochu zvolnila tempo, nekoncertuje teď tak často. A já se chci v současnosti soustředit na mé trio a v budoucnu také na zmíněné duo s Danem Tepferem. Také mám nápady na další dvě vlastní desky, ale zatím je nechci prozrazovat. Doufám, že to tentokrát bude trvat méně než deset let.

Přidat komentář