WATERMELON SLIM: Church of the Blues

Nazve-li zkušený a desetiletími na scéně prověřený bluesman své album Church of the Blues, není za tím žádné rouhání. Sakrální témata k blues neodmyslitelně patří od začátku žánru. A žánr sám do sebe na druhou stranu jako houba nasává všechna možná témata společenského soužití, až se vlastně stává jakousi imaginární biblí. William P. Homans III, letos sedmdesátiletý rodák z Massachusetts, který vystupuje pod uměleckým jménem Watermelon Slim, na svou třináctou dlouhohrající desku vybral témata, která přímo tvoří esenci žánru, odkazují k tradici a přitom neopomíjejí současné problémy. Máme tu úvodní dialog se svatým Petrem (St. Peter’s Ledger), problematiku daní (Tax Man Blues), ženy (Gypsy Woman, Me And My Woman), cesty (61 Highway Blues) i pití (Too Much Alcohol). Významné místo mezi písněmi – jde mimochodem o dobře namíchanou směs vlastních a notoricky známých vypůjčených kusů – zaujímá The Water Song, navýsost aktuální blues o tom, jak důležitá je pro náš život voda.

 

 

 

Watermelon Slim hraje na slide kytaru, zpívá, občas k tomu přidá harmoniku. Syrový zvuk nahrávky jeho interpretaci posouvá o pár desítek let zpět, ale k nudnému staromilství má album daleko. Aranžmá skladeb se pohybují na škále od velké kapely s dechovou sekcí (The Water Song) až po překvapivě dlouhou pasáž zpívanou a cappella (Holler #4). Watermelon Slim s producentem Chrisem „Wickem“ Hardwickem si navíc do studia – vždy ale jen do některých písní – sezvali hosty zvučných jmen. Několikrát se tak na kytaru blýskne Slimův dobrý přítel Bob Margolin, v Post-Modern Blues se s elektrickou slide kytarou přidá Nick Schnebelen a ódu na vodu pěje pan Watermelon s doprovodem kytary Joe Louise Walkera, loňského hosta Blues Alive v Šumperku. On sám se na Moravu podívá letos. Ti, kdo měli štěstí a včas si na Blues Alive koupili lístky, si tak budou moci jeho směs dřevního a postmoderního blues vychutnat i naživo.

 

 

NorthernBlues Music, 2019, 56:03

 

 

Přidat komentář