WILCO: Ode To Joy

dBpm Records, 2019, 42:28

Je zajímavé sledovat, jak si kdo představuje Ódu na radost. Pro Jeffa Tweedyho, autora repertoáru Wilco, jde o onu „optimističtější“ a „veselejší“ část jeho typických úvah o smrtelnosti, psychických útrapách a smutku z nacionalistické politiky i válkami neustále zmítaného světa. Což v Tweedyho případě není ironie, on to takhle prostě cítí a poctivě se snaží najít v okolním i niterném marasmu alespoň nějaké štěstí. „Oslňující světlo a nebe bez ptáků / odhoďte mě na cestu / poraněného a selhávajícího / miláčku, tohle je vrah, kterého znáš… Samé nevinné lži / občané, neste svůj kříž lehkomyslně,“ deklamuje zmučeně v působivě jednoduché písni Citizens. No není to povzbuzující? Zároveň však jako kdyby Tweety tentokrát opravdu viděl příslovečné světélko na konci tunelu. Většinou v osobních vztazích, protože svět stejně nelze změnit, a nakonec záleží pouze na tom, jak se cítíme ve vztahu ke svým blízkým, což na albu tematizují písně málem milostné. Člověk přitom nepřestává obdivovat Tweedyho invenci. Vždyť v posledních dvou letech napsal dvě sólová alba, teď ještě titul pro Wilco a žádné vycpávky neodhalíme.

Po zvukové stránce je deska Ode To Joy ještě tišší a jemnější, než bývalo u Wilco zvykem. Jako kdyby písničkář nechal programově naplnit slova písně Quiet Amplifier: „Mám tichý zesilovač / ticho se mi zdá pravdivější / každá kytara je potlačena / stejně jako způsob, jakým tě miluji.“ Kytarový virtuóz Nels Cline tentokrát záměrně couvl, i když jeho „nenápadné hluky v pozadí“ třeba v Everyone Hides nebo We Were Lucky jsou důležitě náladotvorné. Zřejmě jde o důsledek stylu práce, kdy Tweedy nejprve natočil strohé základy písní a pomáhal mu pouze bubeník Glenn Kotche, který písničkáři s kytarou logicky mohl akorát citlivě přizvukovat. Když pak dorazil do studia zbytek Wilco, aranžmá jenom střídmě dobarvil, aniž by zachycenou náladu zahlušoval. Což se ukazuje jako ideální volba. Wilco mají na kontě další mistrovské dílo, nic míň.

 

Přidat komentář