Showcasový veletrh, jehož název je zkratkou pro World Music Expo, se poprvé konal v Berlíně roku 1994 za účasti pouhých 250 návštěvníků. Veletržní areál s denním programem měl 31 stánků, během 3 večerů se ve 2 sálech vystřídalo18 showcasových kapel. V následujících třiceti letech se počet delegátů zdesetinásobil, v 5 sálech vystupuje kolem 40 umělců, registrace stojí od 360 Eur výše. Womex má putovní charakter, významnou část nákladů nese lokální partner, což bylo letos finské město Tampere, výměnou za propagaci místní kultury. Pokud vedete festival jako Respect či Folkové prázdniny, anebo se jako novinář věnujete oblasti world music, pak je účast takřka nezbytná. Jenže letos získalo slovíčko „takřka“ varovný nádech. Spousta kolegů váhala, jestli třeba tento Womex poprvé nevynechat. Důvody jsou dva. Vedle hudební náplně má Womex společenský charakter, je platformou pro ty, kdo sdílejí podobné hodnoty: otevřenost žánrům, odlišným kulturám i vnímání hudby jako kultury, nikoli produktu. Společenským radovánkám ovšem lépe svědčí jižní krajiny, kde se čepuje dobré víno a je teplo i v říjnu, a ne deštivo jako v Tampere.
Druhým důvodem je jistá únava a změna pravidel. První ročníky Womexu byly idylické, s hudebním menu plném objevů, které jste v pohodě vychutnali, aniž by vás stresovala logistika mezi pěti koncertními sály. Potenciál „objevování“ se ale během tří dekád vyčerpal, všechny ty kdysi neznámé regionální styly jako pouštní blues z Mali, hrdelní zpěv ze Sibiře, písně z Kapverd či folk ze Skandinávie jsou dnes dobře zmapované, což změnilo pravidla hry. Z někdejších objevů se stala recyklovaná komerce. Etablované festivaly, včetně pražského Respectu, německého Rudolstadtu, stejně jako showcasový Womex hledají nové priority. A dostávají se na rozcestí. Mohou zůstat u vyčpělých a recyklovaných formulí, a ztratit tak publikum, které v hudbě hledá dobrodružství. Druhou volbou je nová generace umělců, která procesem mapování a objevů už prošla, a na tomto základě vytváří novou, někdy fascinující hudbu.
Úvodní zahajovací koncert Womexu je vždy přehlídkou lokálních stylů. Ten letošní ale sledoval spíš zmíněnou recyklaci. Finský All-Star program se skupinou Värttinä a akordeonistou Kimmo Pohjonenem bohužel sklouzl do eurovizní estrády.
Příkladem zmíněného „mapování“ je skupina Gordan, se zpěvačkou Svetlanou Spajić, specialistkou na lokální srbské tradice bývalé Jugoslávie. Elektronický doprovod hráčů z Německa a Rakouska byl pokusem sblížit její autentický zpěv se vkusem širšího publika, což ale nevyšlo kvůli fádním rytmům, neb ty původní mají vždy úžasný balkánský šmrnc.
Velký prostor letos získaly baltské země. Skupinu Baltic Sisters tvoří zpěvačky ze tří sousedících států, Litvy, Lotyšska a Estonska, v repertoáru mají polyfonní zpěvy sutartinės, zapsané v Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Zatímco jejich debutové album působí jako fascinující labyrint melodií i nálad, koncert ztratil po dvaceti minutách napětí. Tím naopak překypovala Meral Polat: kurdská zpěvačka žijící v Amsterdamu se stala jedním z vrcholů programu. Zpívá turecky i kurdsky, s doprovodem kytary, bicích a kláves, každý ze čtyř vystupujících je ostře řezanou individualitou. Svoji mateřskou kulturu zpěvačka reprezentuje úžasnou expresí, druhou profesí je totiž herečka, a pomocí zcela přirozené body language dokáže vyprávět vyhrocená dramata. Na koncertě představila nové album Meydan, a zde se sluší připomenout: patří k výjimkám v tom, že její nahrávky jsou stejně reprezentativní jako koncerty.
Naopak, jak se dojem z CD i koncertu může lišit, ukázala belgicko-syrská sestava Jawa. Z alba zní podobně jako desítky dalších euro-arabských fúzí, ale na pódiu v kombinaci s vířícím dervišem, který je stálým členem kapely, to dávalo daleko hlubší smysl.
Zatímco Jawa čerpá ze zpívané súfijské poezie, čistě instrumentální trio Handover rozvíjí lidové melodie z oblasti delty řeky Nil na severu Egypta. Housle, loutna oud i syntezátor, použitý ne k zvukovým manipulacím, ale jako melodický nástroj, vytvářejí improvizované řetězce, myšlenkově spřízněné třeba s australskou skupinou Necks, ale vystavěné ze zcela odlišného materiálu.
Atypickým případem byla sestava Malagasy Bobo & Behaja. Skupinu založil francouzský saxofonista Bobo při svých cestách na Madagaskar. Z pódia sršely ostré rytmy tsapiky přenesené z lokálních citer na kytaru. Hudba z Madagaskaru je fascinující závratným tempem, které přebije jakékoli jiné poselství. Energii stupňuje střídání zpěvu s mezihrami, výsledkem jsou vlny, které vás zhypnotizují natolik, že o čemkoli dalším přestanete přemýšlet.
I mezi showcasy se objevují veteráni. Jednou z takových výjimek byli Klezmatics z New Yorku, kteří na jaře 2026 oslaví 40 let existence koncertním turné, i albem Rhythm & Jews: Revisited, s alternativními verzemi nahrávek původního alba z roku 1991. Koncert splnil očekávané, kapela je v plné síle, nabízí unikátní repertoár i instrumentální vytříbenost se zdravou dávkou nostalgie.
Což platí i o dalším překvapení programu. Ansámbl Fleurs Noirs lámal stereotypy spojované s tangem v několika bodech. I když v době vzniku byl žánr mužskou záležitostí, v sestavě převládaly ženy. Zatímco dnes svět zná především tango nuevo Astora Piazzolly, Fleurs Noirs navazují na klasickou taneční éru. V sestavě mají hned tři bandoneony, tedy knoflíkově harmoniky, jejichž ostrý perkusivní zvuk je páteří původního, tedy jihoamerického tanga. Ansámbl tvoří hráčky z Francie a Argentiny, jednou z bandoneonistek byla Finka, což je další kuriozita. Ve Finsku vede tango vlastní život, v němž je bandoneon nahrazen akordeonem. Vyptával jsem se na ten největší festival finského tanga, který funguje už čtyřicet let. „Nevzal by nás, protože jsme příliš moderní.“ To je ale relativní pojem, ansámbl totiž kopíruje formát „orquesta típica“, což je tradiční sestava se smyčcovou sekcí a tři bandoneony jsou minimum.
Jižní Korea je zastoupena snad na každé akci podobného ražení. Významnou, ale ne jedinou roli tu hraje dobře nastavená státní podpora. V kapelách převažují muzikantky a obrovité tradiční citery. Sestava Dal:um je tím nejlepším modelem progrese na bázi akustických nástrojů. Obě hráčky vytvářejí komplexní melodické i rytmické struktury, ale hrají bez not, a navzdory kulturní odlišnosti je jejich hudba pro západní publikum srozumitelná. Taiwanská skupina 3Peoplemusic byla naopak zklamáním. Kombinovala citeru guzheng, flétny a loutnu, ale výsledek, v němž nad hudbou převažovaly vysvětlující komentáře, působil jako výchovný koncert bez nosné hudební myšlenky.
Kapitolou sám pro sebe byl běloruský, v Polsku žijící akordeonista Yegor Zabelov, bratr Romana, který se usadil v Česku. Sólový, silně dramatický projev byl směrovaný velmi osobně, hudba posluchače pohltí a nepřipustí, aby polevil v pozornosti. Jediná chyba: pořadatelé ho naprogramovali do velkého sálu, který byl zaplněn jen ze třetiny. V komornějším prostředí by jeho hudba měla dopad mnohem silnější.
Jak bylo řečeno v úvodu, řada pravidelných návštěvníků letošní Womex vynechala, chyběl tu třeba polský či český stánek, ale naopak rozlohou překvapil italský. Itálii reprezentovaly dokonce dvě kapely, obě s výraznými zpěvačkami i ostře rytmickým doprovodem. Skupinu Ra di Spina iniciovala Laura Cuomo, která usiluje o propojení lidových stylů z jihoitalských regionů. Trojice Yaràkä spojuje pizzicu z jižní Itálie s vlivy z Brazílie, disponuje virtuózním hráčem na tamburínu, i afro-brazilským hudebním lukem berimbau.
Italský náskok nabírá v posledních letech na síle. Podobně v Koreji či Finsku je podmíněn přetlakem místních talentů, podpořeným promyšlenou strukturou grantů. Ta v Itálii funguje ale trochu jinak. Na počátku italské expanze byl šamanský rytmus pizzica z jižního regionu Puglia i agentura Puglia Sounds. Vzniklý ohlas pak inspiroval další regiony. Letošní italskou účast, čítající celkem 79 delegátů, koordinovala italská obchodní agentura ICE. Berme to jako další příklad úspěšné kulturní diplomacie.
Ta má ale i svoji temnou stránku. V rámci showcasů vystupující izraelská zpěvačka Liraz (kterou jsem v Tampere, podobně jako mnoho dalších, nestihl) kdysi podpořila dobročinnou akci na podporu zraněných vojáků, což vzbudilo reakci z opačné strany. Tou byl label Syrian Cassette Archives, který získal každoroční cenu za profesionální přínos. I když účinkující byli známí měsíce dopředu, Syřané oznámili až na závěrečném ceremoniálu, že cenu jako protest proti účasti Liraz odmítají, a přidělený čas zneužili k politické propagandě. Protože jsem sám tuhle cenu roku 2017 dostal, dobře si pamatuji, že když mi to s čtyřměsíčním předstihem oznámili, první otázka byla, jestli tu cenu přijímám. Ano, jednalo se i o porušení vzájemné důvěry, což je pilíř womexovské komunity. Womex se k tomu vyjádřil opatrně a diplomaticky, aby nepodnítil další militantní reakce. V tiskovém prohlášení uvádí, že záměrem Womexu je poskytnout prostor všem hlasům. Tedy i těm, které místo otevřenosti hlásají bojkot. Mně se v té chvíli vybavila legendární fotka Leonarda Cohena, jak v době války Yom Kippur, roku 1973, na vrcholu své kariéry, všeho nechal a odletěl do Izraele vyjádřit napadené zemi podporu.
Autor děkuje za podporu organizaci Soundczech.cz