Překvapivý výsledek ankety o nejlepší album world music za rok 2012 vyhlášené britským magazínem fRoots tvoří pomyslnou tečku za dvoudílným článkem o současném anglickém folku.
Nic takového ale rozhodně nebylo v plánu. Drtivé vítězství folkařů nad zbytkem světa nepředpokládal ani autor těchto řádků a jak upozorňuje šéfredaktor magazínu Ian Anderson, je potřeba ho vnímat v daleko širších souvislostech. Zatímco anglický folk totiž podle něho prožívá bohatýrské časy, scénu world music těžce poznamenala ekonomická krize a v minulosti vysoce bodující Západoafričany děsivá situace v Mali.
Anketa se koná od roku 1986 – symbolicky poprvé vyhrál Paul Simon s albem Graceland – a tak nějak k ní po celou dobu patří nikdy nikým nevyhlášené klání mezi anglickými folkaři a Západoafričany. Narušené pouze třikrát: kompilace Roberta Johnsona (1990), Ry Cooder & V. M. Bhatt – A Meeting By The River (1993) a Buena Vista Social Club (1997).
Vítězství té či oné strany – kompenzované vždy druhým nebo třetím místem „protivníka“ – samozřejmě provázely nejrůznější komentáře, humorné rady, ale také spekulace: do jaké míry se na protlačování folkařů, mezi něž se započítávali také Irové, podílel zvýšený počet respondentů z Velké Británie. Vznikal tím dojem, jestli si tím náhodou nedělají jakousi anketu v anketě, protože vítězná folkařská alba občas skutečně kvalitou nekorespondovala s aktuální nabídkou ze zbytku světa. Redakce sice vždy nabízela kompletní seznam hlasujících včetně jejich tipů, to na věci ale nic neměnilo a pochybnosti zůstávaly. Nakonec vždy všechno překryl názor, že jde pouze o hru, ostatně jako u všech jiných anket, a že z toho není nutné dělat hlubší závěry, vždyť nejcennějším výstupem byla přece vždy docela přehled-ná a pro spoustu lidí důležitá a doporučující inventura alb daného roku.
Cédéčka zdarma došla
Letošní rok je pro anketu zlomový: v první desítce se umístilo sedm anglických folkařů. Nestojí za tím zmíněný patriotismus ani úpadek zájmu o world music, protože tato scéna má pořád stabilní a silné jádro, ze všeho nejvíc to nejspíš vypovídá o tom, že ji, podobně jako celý hudební průmysl, dostihly těžké ekonomické časy.
Cédéčko se stává muzeálním artefaktem, to je známá věc, prodeje obecně klesly na minimum a malým nezávislým labelům – od samého začátku produkčním a vydavatelským tahounům scény world music – zkrátka došel dech. Nezavírají krám, neustále usilovně pátrají po neznámé a unikátní hudbě, bohužel ale musejí nutně šetřit. Vydávají dál, i když už ne v tak velkém objemu jako dříve, nedostává se jim hlavně financí na promo a distribuci. Anderson uvádí jasný příklad: razantní úbytek reklamy ze strany labelů v fRoots, týkající se prý ale i dalších hudebních magazínů. Navíc doby, kdy se publicistům a médiím z celého světa rozesílala promoalba po stovkách, chtě nechtě pominuly.
A nezapomínejme na další důležitý fakt: s hudební krizí jde ruku v ruce krize tištěných médií a vlastně už i těch internetových. Nelze si přece nevšimnout, jak výrazně rezignovala na informace z nemainstreamové hudby, a pokud se přece jenom občas snaží, world music mezi jejich priority určitě nepatří. A víte, co se říká: o kom se nepíše, ten jako by neexistoval.
Hudebníci už také nepodnikají spanilé koncertní a festivalové jízdy jako v minulosti a zvlášť turné těch mimoevropských už dnes není žádná laciná záležitost s ohledem na ceny letenek a zájem rovněž každou korunu v rukách obracejících organizátorů konfrontovaných s prázdnými sály a nucených rušit i zavedené festivaly. Tím padá další distribuční promo kanál a hudebníkům i vydavatelům tím vysychá důležitý a často zásadní finanční zdroj.
Takže jedno s druhým a výsledek vidíme v anketě údajně co do počtu respondentů nejrozsáhlejší v její historii. Na sociálních sítích i jinde se rozproudily debaty, do kterých se Anderson zapojoval a trpělivě vysvětloval, že ačkoliv se na redakčním stole objevilo velké množství alb, v konečném součtu to nedalo na jejich umístění v horních příčkách. Hlasujících bylo sice hodně, ale neshodli se jako jindy, takže spousta z alb získala třeba jen tři nebo pět bodů. Mnozí účastníci ankety také připomínkovali, a to jsme u té skomírající distribuce, že neměli z čeho vybírat, protože se k nim jako dříve většina letošní produkce vůbec nedostala, přestože se snažili labely oslovovat.
V tomhle měli britští respondenti výhodu domácího prostředí: tím že se anglický folk bez debat nachází v nebývale plodném a šťastném období, hodně se o něm mluví a píše i v jindy proti němu zaujatých kruzích. Přesahová a na anglický folk až revoluční alba a jejich tvůrci se najednou ocitli v popředí pozornosti a nominace Sama Lee na Mercury Prize k tomu také výrazně přispěla. V současnosti Lee dokonce trůní na vrcholu evropského žebříčku world music, což se anglickým folkařům stává tak maximálně jednou za dekádu.
Jste-li pak Brit nebo anglickému folku nakloněný zahraniční publicista, nemáte vlastně zbytí než dát alespoň některému z vynikajících alb umístěných v anketě svůj hlas. A když je vás takových víc… Na každý pád to nikterak nezpochybňuje úctyhodnou kvalitu anglických folkařů. Ta je bez diskusí.
Pokud mít nějaké subjektivní výhrady, tak určitě k umístění dvou folkařek: Emily Portman nepřekonala fantastický debut The Glamoury z roku 2010 a pouze pokračuje ve stejné koleji. A u Fay Hield s kapelou Hurricane Party vedenou jejím partnerem Jonem Bodenem (Bellowhead) se zase musíte nutně ptát, čím si zasloužila mít takový náskok před alby Ry Coodera, Caroline Herring nebo Lucase Santtany, zůstávajícími daleko za ní.
A jen tak pro zajímavost: obě dámy se na rozdíl od kolegů z fRoots zcela minuly s nominacemi na BBC Folk Awards 2013; pouze Emily se umístila v kategorii originální skladba (Hatchlings).
Afričané jsou jasní: Mokoomba ze Zimbabwe vás okamžitě strhne a vozíčkáři Staff Benda Bilili postoupili do dalšího úžasného levelu. Však také zvítězili v konečném pořadí evropského žebříčku world music (WMCE), jakési protiváhy ankety fRoots. Pro neinformované: je poskládán na základě playlistů nejhranějších alb zhruba šedesátky specializovaných rádiových pořadů, včetně Hudby na pomezí, který na stanici Vltava uvádí Petr Dorůžka. Tisícovka zveřejněných alb dokládá výše uvedené: o zajímavou world music nouze není, jenom bude asi stále složitější se o ní dozvědět.
Foto archiv