World Sanguine Report: Skeleton Blush

Limited Noise, 2020, 52:37

Byly objeveny chybějící články hudební historie! Brechtovsky kabaretiérské noir-výšplechty z počátku minulého století (Ladder Laden), trubačskopěvecké perly Louise Armstronga (až bigbandová Skeleton Blush), poslední Beefheartovy expresí nakoplé post-punkově frázované mimobluesopromluvy z pouštního karavanu (Blench, v té funguje i paranormální spojení Kurt Weill/Miles Davis), vyjevená a transformovaná kooperace Toma Waitse s Frankem Zappou (World with a Moon), unavená impresivní nasranost Nicka Cavea z drogové léčby koncem 80. let (No Reason), taky David Thomas těsně před rozpustkou Pere Ubu (Aou), zrealizovaná divočina, již si John Lurie žel kvůli zdravotnímu handicapu dvacet let nosí jen v hlavě (God Spat Human Blue Dance), progrocková valba s troubením do všech ďasů (Drip Driven), gospelové písničkářství à la noise jazz budoucnosti (Doom) i mystický chorál (Together).

Všech patnáct songů je dokonale nepředvídatelných, pokřivených v náladě i ve zvuku a jejich instrumentace stejně tak. Lavírují mezi jasnou melodickou linkou – dialektickou či dialogickou –, chaotickou improvizací a elektronickými podivnostmi. Změny tempa si band vyloženě užívá. Bubeník Tom Greenhalgh rád paličkami rozpustile šermuje, ostopéro dují dechaři Alex Bonney s trubkou a James Allsopp na baritonsax i basklarinet, kytara skvěle kytaruje přiznávky i falešné drnky drnky, s basou hutně basuje Ruth Goller (ta se někdy přidá nádherným ženským hlasem k rozprávěnému duetu, mj. Disinter), o klávesákovi Matthewu Bournem mezi tím závalem skoro nevíme, ovšem mikronenápadnostmi piana či podivínskými, opravdově unikátními analogovými zvuky s každou skladbou rozehrává ostatním muzikantům naznačenou linii (hlavní roli si užije v love-duetu Phosphorescent Darling), a spojovák toho všeho je drsný, přemohutný hlas toto vše spunktovavšího Andrewa Plummera, jakož i jeho neslýchaně avant-kytarový způsob hry. Je záhodno se touto vyjevenou gnózí zabývat mnohokrát!

 

Přidat komentář