„Takovou desku jsem chtěl natočit víc než dvacet let, ale nikdy nebylo lepší načasování než nyní,“ píše o třetím albu rockových avantgardistů WSR zpěvák, kytarista a hlavní autor písní Andrew Plummer. Připojil i výstižnou charakteristiku nálady Písní z přístavu: „Úvodní ukolébavka se rozlije jako úsvit nad špinavou Temží, je tu tušení slunečního svitu, prorážejícího mraky a mihotajícího se na hladině znečištěné vody, míchání slaného vzduchu a zápachu z pobřeží, souboj čistoty a toxicity, světla a stínu, romantiky a zpustlosti.“ A nebojí se ani příměrů: „Něco na té desce odráží tvorbu lidí jako Tom Waits, Michael Gira, Nick Cave a Captain Beefheart.“ Další zdroj inspirace prozrazuje i jediný převzatý kus No Kids od amerického jazzového avantgardisty Johna Lurieho (a fakt, že Andrew zasvěceně pracuje i jako PR na experimentující britské jazzové a improvizační scéně).
Příznivce výše jmenovaných výtečníků album pravděpodobně nadchne, ale naštěstí nejde o epigonství. Ponuře pomalé, stylově zvukově ušpiněné, „noirovým gotickým blues“ ovlivněné litanie mají dostatek osobitých momentů a jsou přesvědčivé. A aby byly anglické „přístavní“ reálie ještě zdůrazněny atmosférou při nahrávání, točila kapela v plovoucím studiu Lightship 95 na Temži. V momentech, kdy by hrozila jistá jednobarevnost písní, zpestřuje autorské spektrum jiným odstínem šerosvitu basistka a zpěvačka Ruth Goller, autorka přímočaře nazvaných kusů Into The Light a About Death. Po zvukové stránce byl zase skvělý nápad zpestřit kytarový sound jediným klávesovým nástrojem – harmoniem. Netřeba dodávat, že hudba dokonale zrcadlí poetiku textů: „Modlím se, aby déšť nikdy neustal / takže sutiny vám nedovolí odejít / tohle je smutek dne po Vánocích / v roce 1984,“ deklamuje Andrew v The Catching Of The Bull.
Vážně vhodně načasovaná chmurná nahrávka do pohnuté doby. Ale naštěstí s oním svazkem paprsků, prosvítajícím mračny.