Xavi Reija: Reflections; Dušan Jevtivić: No Answer

Katalánského bubeníka Xaviho Reiju a původem srbského kytaristu Dušana Jevtoviće spojuje nejen jejich současná rezidence v Barceloně, ale i řada společných sessionů a nahrávek. Naposledy (ale ne poprvé) se na CD potkali v roce 2015 ve vzájemném poměrně avantgardním projektu Random Abstract, který měl drásavý i ambientní charakter a skvělé souznění. Nicméně každý z nich má své další ambice a směřování. Jejich nová alba však opět spojuje určitý prvek, jímž je jistá dávka meditativnosti.
Xavi se od svých rock-jazzových výbojů vydal tentokrát zpět ke klasické formě moderního jazzu, jak to kdysi udělal sice poněkud méně klasičtěji například věhlasný Bill Bruford. Upřednostnil tu před perkusivní ekvilibristikou své skladatelské schopnosti, jež přetavil do jedenácti poměrně krátkých skladeb ve stopáži málokdy přesahujících něco přes tři minuty a nechal v nich vyniknout hlavně mladého pianistu Nitaie Hershkoviste, známého především díky jeho působení v posledních sestavách basisty slovutného Avishaie Cohena. Basu tu pak krásně tvrdí a zároveň zjemňuje další nadějný mladík Pau Lligadas. Jsou to skutečně reflexe na každodenní situace a nádherné atmosféry, které nejsme schopni nikdy plně vnímat za běžného provozu, ale měly by nám scházet jako okrasy i při dnech všedních. Jakoby nepříliš ambiciózní album, které však zaujme svou uvolněností. Ty skladby mají svůj nádherný feeling a krásně plynou a každý z muzikantů si je užívá. A Xaviho brilantní bubenické vyhrávky si tu při důkladném poslechu taky užijete.
Dušan naopak vsadil na albu No Answer už dle svého modu na relativně tvrdší notu, i když posun k určitým (sebe)reflexím je tu jasný. Oproti předchozímu zmiňovanému albu si protagonista všechny aranžmá napsal sám, což je možná ku škodě, protože tak některé skladby působí poněkud nevyváženě. Měl totiž k dispozici naprosto skvělé muzikanty, jimiž jsou jeho krajan, klávesista a druhdy bandleader Vasil Hadžimanov a v Londýně usazený vyhledávaný sideman, izraelský bubeník Asaf Sirkis, kteří jsou víc než jen námezdní hráči.  Na druhou „stranu pocit určité rozervanosti v těch „divokých“ aranžmá vlastně nakonec celkem funguje, protože stejně dává skvělý prostor akustickému pianu, idiomatickému zvuku kláves Rhodes i basujícímu mini moogu a nezdůrazňuje, že jde o album kytaristy. Oproti jeho předchozímu sólovému opusu Am I Walking Wrong? to není úkrok stranou, ale sama do sebe ponořená studie. Jevtović se právě na novém albu snad až příliš snaží o větší žánrový záběr, což je někdy skvělým přínosem, ale druhdy trochu stylotvornou slátaninou. Ale to se stává jen občas a Dušan vlastně predestinuje poetiku Black Sabbath a jeho hra tomu dodává nevšední bluesový šmrnc balkánského ražení. Není to progrocková klasika, ale relativně její parsifláž. A hledá skuliny, jak doplnit brilantní kytarové eskapády, na druhou stranu dokáže stále být romantický či rozervaný. Takže to emotivně funguje opravdu zcela výjimečně.

Xavi Reija, 2016, 39:13; Moonjune Records, 2017, 65:05

Přidat komentář