YASMIN WILLIAMS: Acadia

Je to od ní sice milé, že nám sdělí, za co se nepovažuje – za folkařku – když ovšem tvrdí, že hraje folk, odrážející vlivy, ze kterých celý život čerpá a zmiňuje přitom vesmír, moc to těm, co ji neznají, neusnadňuje. Vlastně ani těm, co z jejích předchozích sólových akustických alb zůstali opařeni. V zásadě se nezměnila: stále se drží fingerstylu, lap-tappingu, nečekaných změn temp, nálad a melodických frází. Zkrátka: na kytaru a nově i na banjo dnes málokdo hraje jako ona. Nyní se ovšem ocitla v nečekaných hudebních krajinách, protože jestli to nevíme nebo nám to jenom snad zapomněla říct, ve své hudbě prý vždycky slyšela další nástroje a hlasy. Zůstává neodhadnutelná, s rozkošatělým zvukem přesto vsadila na větší přístupnost. V každé ze skladeb její nevšední hru šperkují hosté, udávající žánrové směřování: banjistka Allison de Groot s houslistkou Tatianou Hargreaves v Hummingbird třeba k energické směsi bluegrassu a old-time music. Pak přijde první střih: akustika zůstává na pozadí a narůstá podíl zasněné ambientní elektroniky (Vigil s harmonickými vokály skupiny Darlingside), perkusí (Dawning s hlasem Aoife O’Donovan) a v Dream Lake s bubeníkem Malickem Kolym bere Yasmin do rukou elektrickou kytaru prohnanou přes efekty. U soft artrockové Sisters se smyčci a marimbou se pak nelze zbavit pocitu, že posloucháte něco od Mika Oldfielda. Všechno zmíněné pořád ale tak nějak odpovídá Yasmin Williams, jak si ji pamatujeme, i když najednou daleko pestřeji zbarvené, konec alba je ovšem už o něčem naprosto jiném, a jak sama tvrdí, ani pořádně neví, kde se to v ní vzalo: skladby Nectar a Malamu s bubeníky, ostrými kytarovými riffy, syntezátorem a saxofonistou Immanuelem Wilkinsem zprudka naberou na značné hlasitosti, dravosti, kvílivosti a lavírují mezi funky, jazzrockem 70. let a postrockem. Velezábavné? Určitě. Světoborné? To zase ne. Nejodvážnější, co kdy Yasmin udělala? Rozhodně. Vztaženo na celé výborné album.