Pokud jsou symbolem Balkánu dechovky v lichých rytmech, v Bělorusku i u jeho východních sousedů má tuto roli knoflíkový akordeon bajan. Ten je doménou virtuosa Yegora Zabelova. Skvěle na něj hrají i dva z nejvýznamnějších hudebníků běloruské diaspory, kteří se usadili v Česku, Yegorův bratr Roman i Aliaksandr Yasinski.
Yasinski v rozhovoru, otištěném v UNI v březnu 2023, prohlásil: „Když jsem poprvé slyšel Yegora Zabelova v kapele Gurzuv na koncertě v Minsku jen s bubeníkem, byl to neskutečný nářez. Akademicky vystudovaný akordeonista hraje bigbeat s veškerou noblesou klasického hudebníka. V dospívání to pro mě byl nejdůležitější formativní zážitek.“ V říjnu 2025 byl Yegor Zabelov vybrán porotou mezinárodního veletrhu Womex jako jeden z showcasových umělců. Vystupoval sólově, v impozantní koncertní hale, což se ukázalo jako ne zcela prozíravá volba. V komornějším prostředí by jeho hudba měla ještě silnější dopad. Následující rozhovor vznikl o den později, v Tampere ve Finsku, kde se loňský Womex konal.
Vaším nástrojem je knoflíkový akordeon, ve východní Evropě známý jako bajan. Ten má svéráznou pověst. Zní ostřeji, ne tak uhlazeně jako třeba německé koncertní akordeony Weltmeister.
Ten můj akordeon má jinačí historii, je to amatérský nástroj, dvacet let starý, vyrobený v Německu. Navíc musí snést hrubé zacházení na turné, má za sebou tři opravy. Na akordeonovém festivalu v Litvě se mě třeba ptali, kdy si koupím opravdický profesionální nástroj. Jenže mně se tenhle hardcore zvuk líbí, i když má daleko k perfektnosti. Ta nedokonalost je pro mě prioritou.
Je to něco, jako když zkresluje zesilovač nebo vazbí kytara?
Jistá paralela tu je, i když v mém případě v čistě akustické rovině. Drsné barvy. Roli hraje i nevypočitatelnost, že instrument reaguje po svém, když zesílíte tlak na měch, tón se změní.
Nejprve na videu a pak včera na koncertě jsem si všiml, že se v jistých fázích dotýkáte akordeonu ústy, až to vypadalo, že tam máte ukrytý nějaký snímač dechu.
Spousta lidí se na to ptá. Možná jsem objevil, že ten akordeon má erotogenní zónu. Ale zcela vážně: je to, jako když člověk hledá pohodlnou polohu, pocit bezpečí na pódiu, a nakonec se s tím nástrojem schoulí do klubíčka.
Akordeonisté představují v posledních dekádách velmi údernou sílu díky projektům jako Accordion Tribe či hráčům jako Otto Lechner z Rakouska či Kimmo Pohjonen z Finska. Představovali pro vás nějakou inspiraci?
S Otto Lechnerem jsme hráli na festivalu v Rudolstadtu, on je hodně zajímavý. A zatím co Otto se pohybuje v tradiční zóně, Kimmo všechny bariéry ničí a nic mu není svaté. S vlastní tvorbou jsem začal roku 2005 a o dva roky později se mi dostalo do ruky Kimmovo CD. Moc se mi líbilo, co dělá, bylo to pro mě povzbuzení, pro moji cestu, jak s nástrojem pracovat. I ta jeho elektronika, má to dobře vymyšlené.
Kopřivka z folkloru
My teď ve Finsku jsme, Pohjonen tu hrál předevčírem na zahajovacím koncertě. Akordeon je navíc ve Finsku považován za národní nástroj. Nemá podobnou roli i v Bělorusku?
Určitě
