Pětašedesátiletý zpěvák je liška podšitá a pořád dobře ví, na jakou strunu zabrnkat. Po nedávných albech určených především senegalskému publiku, a roli v tom sehrála určitě domácí politika a zpěvákova blízkost k bývalému prezidentovi Mackie Sallovi, se teď rozhodl „rozzářit svět“ a spoléhá na to, že ten na něho nezapomněl. A soudě podle okamžité odezvy, opravdu ne, vždyť se od 80. let stal symbolem průniku africké hudby na Západ a roli nejpopulárnějšího průkopníka mu v roce 2022 přiznal také magazín Songlines cenou World Pioneer Award. A i když se škodolibě říká, že to nejhorší, co ho v životě potkalo, byl hit 7 Seconds, a přes všechny kompromisy, na které v minulosti se západními muzikanty přistoupil, dokázal mnohokrát ohromit přelomovými alby nadupanými mbalaxem. Rytmicky zapeklitým stylem, který v podstatě vymyslel, teď velmi šetří a dává přednost nekomplikovanému optimistickému afropopu s americkým espritem. Za producenta a aranžéra skladeb si totiž vybral Michaela Leaguea od Snarky Puppy. Z věrné kapely Super Etoile si vytáhl pouze kytaristu Moustapha Gayeho a fenoména talking drumu Assane Thiama. Kytar je v mezinárodní doprovodné sestavě tentokrát vůbec pomálu, přednost mají tradiční nástroje a bubeníci vedení ghanským koproducentem Weedie Braimahou, jenomže ten už léta operuje z New Orleans, a tak bubnování občas zní dost karnevalově (stadionová oslava fotbalu On l’a fait!) a k dobrodružnému mbalaxu má daleko. Skladba Mbëggėel doole má být pocta Orchestru Baobab, ze „snarkypuppy“ verze se smyčci zůstanou jeho fanoušci ale nejspíš v rozpacích, stejně tak echt zpěvákovi obdivovatelé z alba ponejvíc sešitého komerčním stehem, což neznamená nic špatného, svět se dnes v éře afrobeatu ani jinak ozářit asi nedá; nicméně třeba rozjásanou skladbu Say Thank You asi rádi přeskočíte. Ty nejzajímavější – Nof laay a Sam Fall – jsou paradoxně spojeny s vyznáním náboženskému bratrstvu Baye Fall, ke kterému se zpěvák hlásí. Vyšlo z toho dobré a zvukově dotažené album, víc „senegalství“ by mu ale neuškodilo.