Hevhetia, 2021, 37:49
Duo japonské zpěvačky Yumi Ito a polského kytaristy Szymona Miky popisuje svoji tvorbu jako zvukovou poezii na hranici mezi tichem a delikátními hudebními texturami. Určitá příbuznost s folk jazzem takové Joni Mitchell, která byla nápadná na přece jen expresivnějším vystoupení dua v rámci bratislavského Hevhetia Festu 2021, opravdu na nahrávce ustupuje směrem k jemným zvukovým impresím. Příjemně rozostřeným, mnohoslibně nekonkrétním, což lze vnímat jako velký klad. Jako prostor pro fantazii a vžívání se posluchače místo „pouhého“ servírování virtuozity a držení jasných kontur. Jen lehce nahozená písňová struktura se často rozvolní do intuitivních improvizací, jako třeba v náladotvorné bezeslovné Data Beta. Yumi tu s chutí rozvíjí svoje tak trochu „decentněji bittovské“ hlasové koloratury, nebo možná spíš potvrzuje přirozenou příbuznost s krajankou Takumi Fukushima. I když i na sevřenější songy dojde, v případě anglicky zpívaných kusů Float And Drift či Running. V duu přitom Yumi zpívá úplně jinak než na svém mezi klasikou a jazzovou tradicí rozkročeném, bohatě a „exaktně“ aranžovaném, kritikou ceněném albu Stardust Crystals (2020). Zároveň svobodněji i provázaněji s hudebním partnerem, což není paradox. Tuhle až siamskou vzájemnost ostatně odráží i název závěrečné skladby alba Yumika.
O Szymonovi Mikovi se mluví jako o vycházející polské kytarové hvězdě a řeči nepřehánějí. Jeho hra převážně na akustickou kytaru, občas zpestřená přesedláním na ronroco (bolivijský zmenšený příbuzný kytary a mandolíny), působí na desce bohatě a plasticky, při zachování smyslu pro míru a citu pro funkci ticha.
Mimochodem, Ito a Mika se potkali v rámci studií na Jazzcampusu v Basileji. Přesně tam také Ito hostovala na povedené desce Václava Pálky Poens (kde se potkala s dalšími věhlasnými hosty – pedagogy Jeffem Ballardem a Larrym Grenadierem). Zdá se, že na téhle relativně malé scéně se začínají rodit velmi zajímavé věci.