Tentokrát se běželo až přes Indii. Tahounem a rezidenčním umělcem 10. ročníku Maratonu hudby (Brno, Husa na provázku, První patro, nádvoří Staré radnice, 8. a 9. 8.) byl Trilok Gurtu, a šlo o výbornou volbu. Jak koncepčně, díky daru fenomenálního hudebníka spojovat dramaturgické linie „jazz“ a „world music“, tak čistě posluchačsky: Na koncertech měl nabito a byla to naprostá euforie. Ale samozřejmě nešlo jen o fenomenální rytmická zákoutí indického subkontinentu. Celá štreka byla plná krásných i dramatických zvukových scenérií.
Znova s chutí na startovní čáru. I když tentokrát, pro recenzenta, na start trasy zkrácené na půlmaraton. Což vhledem k „výživnosti“ jednotlivých etap nijak nevadilo. Běh pro zvané přespolní (Maraton hudby je zároveň příjemným profesním setkáním hudebních publicistů či promotérů z různých částí Evropy) začínal až v pátek, ovšem 10. ročník festivalu odstartovala série koncertů o den dříve. Ve čtvrtek si mimo jiné zopakovali účast ve štafetě loni i předloni v Brně bouřlivě úspěšní estonští Puuluup. Podle svědectví kolegy a zároveň festivalového šéfdramaturga Milana Tesaře se „od té doby naučili ještě lépe česky, už mluvili v celých větách, a asi 40 % vtipů a anekdot zaznělo v Brně poprvé, i když stále převládalo téma zemědělství“. Zase to prý bylo stejně živelné a veselé, včetně chorovodu mezi sedačkami Sono Centra.
Husa ráda jazz
Jazzová scéna našla v pátek odpoledne útočiště už tradičně v Huse na provázku. První dva koncerty proběhly na vzduchu na nádvoří, třetí v sále. Nutno pro milovníky akurátní přesnosti upřesnit, že „Jazzová scéna“ je název pásma koncertů, nikoliv striktní žánrové vymezení účinkujících, neb vše níže popsané příjemně nadžánrově těkalo.
HlasKontraBas v posledních letech udivovali hlavně osmičlenným vtělením. Bylo fajn si připomenout, jak plně znějí a jak svižně jim to cválá (jako onomu Mustangovi ve stejnojmenné skladbě) i v základní podobě dua Ridina Ahmedová a Petr Tichý. Jak přirozeně a hladce pracují s loopery, což není žádná legrace. Jako kdyby ony smyčkovače byly živé bytosti, ochotné při samplování v reálném čase posečkat nebo popoběhnout a přizpůsobit se timingu dvojnožců. Což je samozřejmě blbost, všechno přesně trefit musí muzikant hned na první dobrou, aby o zvukovou smyčku nezakopl. HlasKontraBas ovšem znějí aranžérsky plně i v momentech, kdy elektronika pomáhá minimálně, třeba v tísnivém kuse Běh černým lesem. Takový orchestr dvou.
Repertoár vystoupení těžil ještě převážně z albové prvotiny z roku 2016. Ovšem oživila ho třeba kompozice Kuleri Be z „oktetového“ alba Kaleidoscapes, a ejhle, funguje i v redukované sestavě. A na nových kusech pro duo už se pracuje. HlasKontraBas mají navíc dar decentní pódiové komiky: „Tohle je Petrova skladba, on vám k ní něco řekne.“ Tichého ticho a výmluvné pohledy. „Ne, tak neřekne.“
Kostelní zvony prolehly na nádvoří Husy nikoliv během Zvonové, ale v samém závěru zmíněného Mustanga, což jen dobarvilo atmosféru do povznášející bezprostřednosti.
Kapela Sisy Fehér, nazvaná shodně s posledním albem Mammatus, vystoupila v komornější čtyřčlenné podobě, což opět neznamenalo žádné skromnější aranžmá. Sisa vedle procítěného zpěvu hladce střídala i kytaru a baskytaru, klidně zároveň v jedné písni, a ještě vypomohla za pianem. To když Vojtěch Procházka „lovil atmosféry“ s oběma rukama na potenciometrech analogových syntezátorů. A samozřejmě, Vojta typicky vynalézavě a osobitě obsáhl za klávesami vedle harmonií a basových linek i účelnou „zvukovou alchymii“. Oskar Török je nejen výtečný sólista, ale vedle trubky si vzal na starost i podbarvování soundu elektronikou a vokály. Bubeník Jakub Kačic umí jak decentní polyrytmické vlnky a čeřiny, tak přímočaré gradace. To když Sisa s kytarou vyklouzla z najazzlé melancholie a začala chytat na zkreslenou kytaru málem noiseové zpětné vazby.
Nejdůležitější ovšem zůstávají samotné písně. Křehké, dojemné i pěkně jadrné. „Tahle písnička se jmenuje Mama, ale není o maminkách a krásách mateřství, ale o tom, jak někdo může být takový chu*, přestože i on byl přece vychováván s láskou…“ Vše uvěřitelné do morku kostí.
Trilok Gurtu… O něm později.
(Vo)dojemný ambient perkusí
I na letošek byly naplánovány tři krátké sobotní site specific koncerty ve třech někdejších vodojemech na Žlutém kopci. Zatímco loni tamní akustika posloužila akordeonům různých žánrů, tentokrát se odvážila narušit ticho podzemí bubenická kapela Ritmo Factory. Tedy ta samá parta, jaká má lví podíl na brněnském Brasil Festu. Bicí v šerém prostředí změti tříštících se dozvuků? Tak to rozhodně vypadalo jako dost bláznivý nápad. Ale nikoliv, šílenost akustiky se podařilo proměnit v klad.
Samozřejmě, ve vodojemu č. 3 s dozvukem neuvěřitelných 56 sekund se nedal uhrát rytmus, aniž by se vše nezamotalo do hlukové koule a jednomu nepraskla hlava. Ale však se o to nikdo nepokoušel. Muzikantům z Ritmo Factory se podařilo krátký výstup proměnit v magický ambientní zážitek. Ze šumícího ticha podzemí se vyloupl zvuk tibetské mísy, násobící se mezi podpůrnými sloupy. Pak se přidaly wind chimes a většina setu stála na hypnotickém, rozostřeném paternu mbiry. Jemné až (vo)dojemné to bylo.
Méně akusticky záludné vodojemy 1 a 2 pak umožnily i něco pevných rytmů a tanečků, od orientálních po batucadu. I ty ovšem působily díky prostředí velmi nevšedně. Došlo i na laserovou show, ale snad ještě působivější byla hra stínů postav hudebníků a publika.
Co jste mohli potkat cestou
Jediný člověk stihne během Maratonu oběhnout jen menší část koncertů, v Brně se hraje na mnoha místech zároveň. Například milovník hudby Balkánu si mohl udělat úplně jiný festival v rámci Balkan Night na Velodromu nebo na Balkan Soirée v Domě pánů z Kunštátu, než o jakém se dočte zde. Nemluvě o scéně indies či rockové scéně v Kabinetu Múz, folklorní scéně v Divadle na Orlí atd. atd. Ale svižným klusem ze žánrových scén na blízké nádvoří Staré radnice se dalo naťuknout alespoň něco.
V pátek například tvorba tria Laky Mari. Kapela míchá co do žánrů páté přes deváté, od klasicizujících pasáží po bigbít, ale vůbec to není špatně. Kdybych musel styl nějak „zprůměrovat“, tak snad alternativní folk-rock s prvky kabaretu. Ovšem s tím, že „Mari“ Křížová, skutečný pěvecký talent, občas zpívá klasicky školeným hlasem, tu anglicky, jindy česky, a sehraná kapela se nebojí rytmických zvratů a kotrmelců v tempech. Zvláště vtipně vyzněla „optimistická“ píseň Alík, o tom, jak bude, až nás nahradí AI a my dvojnožci budeme na téhle planetě úplně zbyteční.
V sobotu zase obsadila radniční nádvoří scéna UNESCO. Polský busker Mariusz Goli tu loopoval akustickou kytaru, používal ji jako perkusivní nástroj a chytal si do smyček rytmy, do kterých sázel improvizovaná sóla flamencová i rockově zkreslená. Trojice hostů z Číny Ji Li & Kan Lie & Shi Yashuai zase předváděla virtuózní hru na tradiční severočínský plátkový dechový nástroj suona (či chcete-li dida, ptáčci na něj jdou napodobit vážně hezky), „měsíční loutnu“ zhongruan a vertikální dvoustrunné „housličky“ er-chu.
Ale vůbec se v Brně během Maratonu dějí věci. Tak třeba můžete na buskerské scéně, stylizované do kulis trampské osady, narazit na rozprouděný Dunaj s Janou Vébrovou. Nebo tamtéž pozdě po půlnoci, uprostřed hlavního brněnského náměstí Svoboďáku, na táborák, u kterého si stylově trampsky oděné i civilně módně ohozené skupinky opékají špekáčky, pospávají v porůznu rozložených spacácích, případně prozpěvují nějaký ten trampský evergreen, s pomocí textů lapaných z chytrých telefonů. Tak tohle bych chtěl zažít ve dvě ráno na Václaváku! Brno happeningům přeje.
A to není zdaleka vše. Když konečně dorazíte na hotel, přede dveřmi jamuje parta muzikantů z folklorních souborů, posbíraná od Šumavy k Tatrám, rozpoznán byl kapelník Lidové hudby z Chrástu, a bez problému se shodne na česko-moravsko-slovenském repertoáru. A v lobby posedává a uvolněně diskutuje s kolemjdoucími rozesmátý Trilok Gurtu.
Svět v Prvním patře
Nejsugestivnější „zastavení“ a nejhlubší prožitek na trase Maratonu, tedy alespoň pro mě, při vší úctě a při všem nadšení Trilokem, připravilo v sobotu na World music scéně polské
