Z kamene na kámen k druhému břehu

S Garthem Knoxem je radost hovořit. Mluví bez slovního balastu a každá jeho věta má hluboký smysl. Irský violista usazený ve Francii má záběr od hudby středověké ke kompozicím současných autorů. Objevuje nové možnosti starých nástrojů, přemýšlí nad charakterovými vlastnostmi dávných skladatelů a snaží se po sobě zanechat odkaz v podobě cenných rad pro mladé hráče. Výběr z jeho rozsáhlého repertoáru zazní 28. srpna v Praze a o několik dnů dříve bude Garth Knox také hostem festivalu Dobršská brána ve vsi Dobrš na Strakonicku.

V roce 2012 jste na značce ECM vydal album Saltarello, na které jste zařadil směs staré hudby, kompozic soudobých autorů a vaší tvorby, a to vše jste zarámoval úpravami irských lidových písní. Jak tento mix vznikl?
Často si kladu otázku, kam vlastně v současné době hudba směřuje. Přítomnost sytíme tím, co tu už bylo, a současně se musíme dívat do budoucnosti. Pro mne je tedy důležité mít co nejširší záběr, který samozřejmě musí vycházet z hudby, která nám předcházela. Na albu Saltarello jsem se pokusil obsáhnout tisíc let hudebního vývoje. Začínám skladbami Hildegardy z Bingenu a končím kompozicemi současné finské autorky Kaiji Saariaho. Tyto dvě ženy od sebe dělí téměř celé tisíciletí. Nesnažil jsem se za každou cenu smíchat všechno dohromady do nesourodé směsi, ale spíše jsem na tak rozsáhlé ploše hledal styčné body. Přitom instrumentace je omezená – musím to být schopen zahrát – a zároveň to měla být hudba, s níž souzním. Jedná se tedy o můj osobní výběr napříč jedním tisíciletím hudebních dějin.

Vrátím se ke dvěma autorkám, které jste zmínil. Přestože je dělí téměř tisíc let, najdeme v jejich hudbě něco společného?
Myslím, že ano, i když to asi nebude v jejich stylu komponování. Je obtížné hovořit o Hildegardě z Bingenu, protože žila dávno a od té doby se kolem ní vytvořilo mnoho mýtů. Její hudba je však svým způsobem velmi oslavná, exaltovaná. Vnímám v ní něco, co vychází z lidské podstaty a směřuje extaticky vzhůru k nebi. Kaiji Saariaho je úplně jiná, ale přesto lze i u ní pozorovat určitý prvek hledání světla. Saariaho je fascinující autorka, mám ji moc rád. Je to také krásná a přitažlivá žena. Na jednu stranu se zdá být velmi chladná – ostatně je to Finka a nikdy neříká víc, než je nutné, a také mluví nezvykle hlubokým hlasem. Ale pod ledovou slupkou se skrývá vulkán, který každou chvíli může explodovat. Něco podobného cítím i v její hudbě. Jsou v ní chladné pasáže, v nichž se téměř nic neděje, a vedle toho z těch skladeb tryská horko. Hádám, že něco podobného bychom zaznamenali i u Hildegardy.

To je velmi zajímavé. Můžeme to zobecnit? Je pro vás důležitá osobnost autora, jehož hudbu interpretujete?
Vše, co víme o skladateli, nám může pomoci při interpretaci skladby. Víme-li, jaký je člověk, jehož hudbu hrajeme, můžeme rysy jeho osobnosti do jeho hudby vkládat. Jako interpret si skladbu svým způsobem přivlastňuji, vytvářím svou vlastní verzi, jako by to byla moje hudba. Ale čím více informací se podaří do skladby dostat, tím je to pro posluchače zajímavější.

Na albu Saltarello zní také úpravy irských lidových písní. Irská hudba, to jsou vlastně vaše kořeny. Jak moc jsou pro vás důležité?
Ano, kořeny reprezentované irskou hudbou jsou pro mne čím dál důležitější. Když jsem byl mladý, moc mě tradiční hudba nezajímala. Ale čím jsem starší, tím víc ji potřebuji. Správně mluvíte o kořenech, protože pro mne je důležité být někde zakořeněný. Vždyť kolem mne prolétá takové množství hudby, která mě může ovlivnit, že hrozí, že mě strhne s sebou a já ztratím svou osobitost. Proto nutně potřebuji nějaký základ, a vracím se tedy k irské hudbě jako pevnému základu. Hodně mi to pomáhá například při práci se středověkou hudbou. Myslím si totiž, že z veškeré současné hudby se právě irská lidová středověké hudbě nejvíc blíží. Mluvím například o zvuku nebo o způsobu hry. Středověkou hudbu známe z rukopisů, ale ty nám o ní neposkytují dostatek informací. Člověk musí být velmi kreativní, aby takovou hudbu oživil. A použijeme-li současnou irskou hudbu jako východisko, jako jakýsi referenční rámec, může nám to pomoci k tomu, aby k nám stará hudba skutečně promlouvala. Na albu Saltarello jsem chtěl tuto souvislost mezi starou a irskou hudbou naznačit.

Album jste pojmenoval podle italského tance saltarella. Vnímáte nějakou spojitost mezi irskou a italskou nebo obecně jihoevropskou tradiční hudbou?
Když postavíte vedle sebe tradiční hudbu různých národů, máte pocit, že se přibližujete ke společnému prazákladu. Například hudba ze Sicílie v sobě obsahuje něco tak „původního“ jako právě hudba irská. Přitom to zdaleka není tatáž hudba, velmi se od sebe liší. Ovšem vztah, který tam lidé k hudbě mají, se podobá vztahu k lidové hudbě v Irsku. Nicméně titul Saltarello jsme vybrali nejen proto, že se jedná o tanec ze 14. století, ale i proto, že v jeho názvu je skryté slovo „skok“. Myšlenka toho alba totiž je, že přeskakujeme z jednoho ostrůvku na druhý. Jako když chceme přejít řeku a skáčeme z kamene na kámen. Neskáčeme bez rozmyslu na všechny strany, ale máme jasný směr, abychom se dostali k druhému břehu.

Vaše nejnovější album Leonard má podtitul Book Of Angels, vol. 30 a obsahuje skladby Johna Zorna. I to je vlastně velký eklektik, který ve své tvorbě spojuje různé styly a epochy.
Je pravda, že John Zorn je jako autor i jako osobnost velmi eklektický. Sám hraje různé styly hudby. Book of Angels je jeho velký mystický projekt, sbírka více než tří set melodií, z nichž každá je založena na představě jednoho anděla. Každá z nich má tedy název podle jména onoho anděla a k tomu je doplněna krátká legenda o jeho roli. A protože John Zorn nechtěl všechny tyto skladby hrát sám, měl nápad – a musím zde zdůraznit jeho velkorysost –, že se o tyto své melodie podělí s druhými. Vzniklo tak třicet alb ze série Book Of Angels, každé s jiným interpretem. Každému z nás dal Zorn exkluzivně deset melodií, přičemž tyto skladby neměl zpracovávat nikdo jiný. I mně tedy věnoval deset andělů, pečlivě vybraných pro mne a mou kapelu, a dovolil nám, ať si s nimi děláme, co chceme. Je tam tedy vždy základní hudební linka Johna Zorna, která svým charakterem a melodikou vychází z židovské hudby. Já mám skupinu, v níž dva střídáme violu a violu d’amore, dále je tam violoncello a perkuse. Sešli jsme se, každý si vzal některého z andělů a navrhoval ostatním, jak bychom tu kterou skladbu mohli zaranžovat. Je to tedy společná práce nás čtyř a Johna Zorna.

Jaká byla role Johna Zorna při aranžování? Mluvil vám nakonec nějak do vašich verzí?
Částečně. Na jednu stranu chtěl, aby to byla naše práce, ale na straně druhé trval na tom, abychom respektovali jeho dílo. Bylo tedy nutné, aby základní téma, které napsal, zůstalo beze změny a aby ve skladbě takto jednou odeznělo. Ale jakmile se tak stalo, mohli jsme si téma dále upravovat podle sebe a vymýšlet na něj různé variace. Na počátku každé skladby tedy představíme původní téma Johna Zorna, pak s ním pracujeme a případně na závěr původní téma opět zopakujeme.

Zmínil jste violu d’amore, historický nástroj, pro který ovšem vytváříte i nový repertoár. V čem je pro vás jiné hrát na tento nástroj a na běžnou violu?
Viola d’amore je barokní nástroj, který svou největší slávu zažíval v 17. a 18. století. Vychází z rodiny violy da gamba. Hraje se na sedmi strunách, stejně jako u violy da gamba, ale je menší a drží se pod bradou jako housle. Zvláštností tohoto nástroje je, že vedle sedmi strun, na které se hraje, má pod kobylkou dalších sedm strun, kterých se hráč nedotýká, ale které rezonují. Můžeme tedy říct, že ten nástroj má v sobě zvláštní „paměť“ – když zahrajete tón, současně se rozezní i příslušná druhá struna, čímž se ovšem zcela mění zvuk nástroje. Ve srovnání s běžnou violou zde tedy hraje mnohem důležitější roli harmonie. Běžná viola je melodický nástroj, který v omezené míře umí pracovat s harmonií, viola d’amore je naopak nástroj harmonický, který hraje melodie. Když tedy slyšíte violu d’amore, máte pocit, že posloucháte malý orchestr. Už na albu Saltarello jsem s violou d’amore hodně pracoval a ještě předtím jsem u ECM vydal album D’amore, které obsahuje pouze skladby pro tento nástroj. Chtěl jsem violu d’amore zapojit také do projektu Johna Zorna, a proto v našem současném souboru jsou dva hráči na tento nástroj – vedle mne je to Julia Robert. Oba střídáme violu a violu d’amore. V některých skladbách zazní dokonce dvě violy d’amore a pak má člověk opravdu pocit, že poslouchá velký ansámbl. Například skladba Cerviel, něco mezi Vivaldim a Johnem Zornem, to je skutečný smyčcový orchestr!

Několik alb včetně Saltarella jste vydal na značce ECM, známé svou specifickou estetikou – hudební i výtvarnou, pokud jde o obaly. Je pro vás tato značka důležitá?
Ano, je to pro mne velmi důležité. Jejich estetika se mi líbí. Je to navíc společnost, která velmi pečuje o každé album, které vydává. Zakladatel vydavatelství a producent Manfred Eicher je výjimečný člověk, má obrovskou intuici, cítí, co se k sobě hodí a co ne, osobně se účastní nahrávání. Přispívá k práci velmi cennými radami a nápady. Když jsem s ním spolupracoval, velmi mě povzbuzoval, což mi pomohlo soustředit se na mé myšlenky a na celkový koncept alba. Snažil jsem se pochopit, co má hudba, která vznikala během tisíce let, společného, a myslím, že právě díky Manfredovi se mi to povedlo.

Pracujete také na sérii Viola Spaces, skladeb k výuce techniky hry. Jak jste daleko?
Viola Spaces byl nápad, který jsem dostal jako hráč a jako učitel. Mnozí mladí hudebníci mají chuť hrát současnou hudbu, ale nemají příležitost seznámit se s některými technikami, kterých je v současné době příliš mnoho. Rozhodl jsem se tedy připravit drobné etudy a v každé z nich se věnuji pouze jedné konkrétní problematice, jednomu způsobu hry, který se snažím vytěžit do základu. Jedním z takových témat je například hra pizzicato, tedy bez smyčce, která se na hudebních školách prakticky neučí. Pokusil jsem se tedy napsat skladbu, která je založena výhradně na tomto stylu, aby hráč pochopil, kam až se dá zajít. Tato metoda se mi osvědčila. Zpracoval jsem tedy metodiku pro sólovou violu, potom pro dvě violy a dokonce některé skladby pro tři violy. Nyní podobně pracuji na projektu Violin Spaces, protože mě i mnoho houslistů žádalo o rady. Chtěli, abych své violové partitury přepsal pro housle, ale to jsem odmítl, protože se jednalo o skladby výhradně pro violu.  Rozhodl jsem se tedy napsat nové skladby přímo pro housle. Letos bych je měl dokončit a pak se chci vrhnout na Cello Spaces. To bude taková moje osobní malá revoluce… Především ale chci, aby si hráči hledali a rozvíjeli své vlastní „spaces“. To je základní myšlenka celého projektu.

V srpnu máte několik koncertů v Česku. V rámci festivalu Dobršská brána vystoupíte v pátek 25. srpna sólově a o den později se svým Saltarello Quartetem. V pondělí 28. srpna vás pak mohou slyšet v Praze v Paláci Akropolis návštěvníci koncertního cyklu Prague Music Performance, kde předvedete během jednoho vystoupení výběr ze svého rozsáhlého repertoáru. Víte už, co budete v Praze hrát?
Ano, mám už naprosto konkrétní představu. Zahraji několik skladeb z Viola Spaces, dále několik středověkých skladeb na violu d’amore, což je sice nástroj z pozdější doby, ale středověká hudba se na něj hraje skvěle. Dále budeme hrát barokní hudbu pro dvě violy d’amore, do programu zařadíme také šest andělů Johna Zorna a naše violoncellistka Agnes Vesterman přednese skladby George Crumba.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *