Z přízemí: Band of Heysek

Mohli jste je vidět na bluesové scéně posledního ročníku festivalu v Boskovicích, anebo třeba na letošní Besedě u bigbítu v Tasově. Za název jim pořadatelé obvykle do závorky jako vymezení stylu píší slůvko „blues“, ale může se vám stát, že po jejich poslechu budete v šoku. Tohle že je fakt to muzeální blues? Tahle hlučná, drzá, syrová, v podstatě garážová nebo až punková muzika? No ano, je. A frontman kapely Band of Heysek (BoH) je jednou z nejváženějších osobností české bluesové scény. Na scéně je přes čtvrt století, nejznámější donedávna jako frontman poměrně ortodoxního, v podstatě revivalového Hoochie Coochie Bandu. Ale zažít jste ho mohli taky, už s jeho současnými kumpány, bubeníkem Lukášem Kytnarem a basistou Mojmírem Sabolovičem, řečeným Bob, v kapele Nuck Chorris Gang, která propojovala bluesové riffy s hiphopovými rytmy a rapem.

 

„Už během 90. let, kdy jsme začínali s Hoochie Coochie Bandem, jsem chtěl hrát něco trošku víc punkovýho. Když se objevily první nahrávky Fat Possum, měl jsem radost, že se mi potvrdilo, že můžu hrát blues, můžu to hrát nahlas a můžu to hrát stylem ‚lopata krumpáč‘, tzn. nemusím se moc starat o techniku, ale soustředit se víc na energii a výraz,“ komentuje svoje „prohlédnutí“ Švihálek. Pro pořádek dodejme, že Fat Possum je nezávislé hudební vydavatelství, které na začátku 90. let seznámilo svět s hudební scénou, nazývanou North Hill Mississippi Blues a jeho hlavními představiteli Juniorem Kimbroughem, RL Burnsidem, T-Modelem Fordem a dalšími. Tedy s hudbou syrovou až na dřeň, hranou často na brutálně zkreslené elektrické kytary, mající v sobě syrový insitní primitivismus, punkovou energii i poetiku, nezkreslenou byznysem. Není divu, že se do těchhle chlápků „se špínou za nehty“ – kromě Švihálka – zbláznily i takové osobnosti jako hardcorář Jon Spencer nebo punker Iggy Pop.

„Tohle mi fakt obrátilo hudební svět naruby. Pak ještě začal Neil Young hrát znovu s Crazy Horse, viděl jsem Rok koně, a najednou jsem měl sen. Do jisté míry takovej neurčitej, ale věděl jsem, že chci dělat vlastní věci a ten zvuk jsem měl dost jasnej, to mi úplně znělo v uších. Dostal jsem se k tomu sice až o patnáct, dvacet let později, ale taky jsem potřeboval shodit ostych co se týče skládání a psaní textů, takže já sám za sebe úplně rozumím tomu, proč mi to trvalo tak dlouho.“

Parťáky našel Honza Švihálek snadno v Nuck Chorris Gangu. „Lukáš hraje na bicí stylem ‚rozsypanej pytel brambor‘, je to takovej neučesanej, rytmicky ne úplně přesnej styl hraní, což mi hodně vyhovuje, je to taková zvuková plocha. Bob sice vyrostl na úplně jiné hudbě, ale je to skvělej basák a když nám to zvukově sedne, tak má ta basa pro mě neskutečnej drajv.“

 

 

Honza Švihálek je typ muzikanta, který se snaží přijít věcem na kloub. Dokonce tak moc, že se vloni v létě vydal na „bluesmanskou pouť“ přímo do oblasti, ve které jeho oblíbená hudba stále žije v podstatě folklorním způsobem, přímo do severního Mississippi. Reportáž z jeho cesty si můžete přečíst v loňském listopadovém vydání UNI. Díky kontaktům, které tam navázal, a které zprostředkoval pořadatelům šumperského festivalu Blues Alive, také budeme moci tři tamní hudebníky, RL Boyce, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha, vidět na letošním ročníku. „Ta samotná cesta mě hrozně nakopla, ale moji představu o tom, jak má BoH znít, nijak zásadně neovlivnila. Spíš jsem si jen potvrdil, že to, co mě na hudbě baví, je jakýsi vnitřní proud. Vůbec nezáleží na počtu akordů, tónů atd. Stačí se vlastně jenom ‚nalodit‘ na ten proud a nechat se unášet. To je největší síla, to tě ovlivní, ať chceš nebo ne. Slyšíš a vidíš, jak to může znít, když je to tak, jak to má být. Oni to tam někteří z nich v sobě ještě mají, tu řeku, která plyne, a vidět je naživo, navíc v jejich prostředí, je dost magické. Stejně jako když slyšíš mluvit někde v Bronxu lidi a máš pocit, že posloucháš rap, tak v severním Mississippi, když mluví místní lidi, máš dojem, že zpívají nějaký mantrický blues.“

 

 

BoH můžete na pódiích festivalů a klubů zastihnout ve třech různých podobách. Základní je ta triová. Některé koncerty ale odehrává jen Honza s Lukášem (sestava elektrická kytara a bicí je ostatně právě pro onu hudbu ze severního Mississippi nejtypičtější), jindy naopak trio posiluje varhaník Omer Blentić. „V duu s Lukášem hraju hrozně rád, protože to je oholený na dřeň. Musíme do toho jít naplno, na druhou stranu to dává úplnou volnost, co se nějaké struktury týče. Je to takový totální nasazení. Někdy mě po deseti minutách štve, že tam není basa a že je to strašná dřina, ale někdy se nám nějak podaří dostat ‚na druhou stranu‘. Celý se to jaksi uvolní a je to skvělý. S Omerem na klávesy si to zase dost užívám proto, že to je zvukově i hudebně barevnější. Občas se nám podaří vykouzlit improvizace a groovy, který fakt dostanou lidi i nás. Omer je neskutečnej muzikant, nejen technicky, ale i výrazově, je hrozně kreativní a vnímavej.“

 

 

V základním triu, ale i s hostujícím Omerem, natočili a u Indies Scope vloni vydali BoH debutové album, nazvané příznačně Lopata a krumpáč (přesněji tedy Shovel & Mattock). Honza si jeho kvalitou zpočátku nebyl jistý: „Vzpomínám si na večer poté, co jsme to nahráli. Měl jsem z toho strašně blbej pocit, měl jsem jakýsi ‚post-nahrávaci‘ trauma. Byl jsem přesvědčenej, že to celý stojí úplně za houby. Pak jsme to ale druhej den slyšeli a najednou se z toho začalo klubat nadšení. Cítil jsem v tom tu energii a pak tomu ještě přidal skvělej zvuk na mixu Broňa Šmíd. Nakonec tu desku mám fakt rád a myslím, že se nám na ni podařilo dostat hodně z toho, co jsme chtěli.“

Je jasné, že v zemi, kde synonymem blues jsou přehledná a čistá kytarová sóla Erika Claptona nebo B. B. Kinga to BoH nebudou mít u bluesového publika asi moc snadné. Ale nikde není psáno, že se kapela musí nechávat limitovat hranicemi. „Podívej se třeba na Black Keys. Ti se dostali na úplnej vrchol, a i když se jejich styl a zvuk vyvíjel, nemyslím si, že by nějak moc uhýbali a dělali primárně věci pro masy. Ale byli své hudbě naprosto odevzdaní, je tam obrovskej talent, umění napsat fakt silný věci. V dnešní době se podle mě vůbec nedá mluvit o neúspěchu v mezinárodním měřítku (pokud zpíváš anglicky) a svádět to na podmínky nebo label, říkat, jak seš skvělej, ale nikdo to nechápe. Je asi pravda, že to může někdy trvat hodně dlouho, ale myslím, že nakonec to vyleze… Třeba takovej Sugar Man by mohl vyprávět!“

 

 

Přidat komentář