Z přízemí: Bare Escape

Bývaly doby, kdy se o seskupeních, složených z členů angažovaných jinde, hovořilo jako o „superskupinách“. Dnes už je naopak pro mladé hudební nadšence situace, kdy hrají ve více formacích, víceméně standardní, a podobná seskupení vznikají (a občas bohužel i zanikají) jako na běžícím pásu. Doba je rychlá, život je krátký, scéna proměnlivá, a na zbytečné lpění na značkách či na hraní si na slávu a hudební kariéru tam, kde jde o nepodstatné pojmy, prostě není čas. Brněnská čtveřice Bare Escape je v tom všem úplně ukázkovým pojmem. Její zakladatelé si ji vymysleli jako vedlejší projekt, prostě jen aby si mohli realizovat své jinde neukojené hudební spády. Ale došlo k zajímavému paradoxu: mnohé posluchače čerstvá cesta zaujala víc než dosavadní spolky všech zúčastněných.

U zrodu stála dvojice členů Voodooyoudo (aka VDYD), kytarista Tomáš Hruban a bubeník David Mikeš. „Měli jsme v kapele pauzu a chtěli si zkusit syrovější sound,“ vysvětluje Tomáš. „Navíc jsem už v šuplíku pár nápadů na songy měl. Prvotní záměr byl udělat něco tvrdšího než VDYD, protože to máme rádi. Byl to takový spíš přirozený pud.“ A David přikyvuje: „Z občasného jamování ve dvou se generovaly další nápady a vykrystalizovalo to v nový projekt. Jen bylo potřeba sehnat někoho, kdo se ujme basy a ‚vřískotu‘. A podařilo se nám zlanařit opravdu ty nejlepší!“ Zmiňovanými se stala baskytaristka Vendula Pukyšová, aktuálně aktivní hlavně v postpunkových sinks, kterou si ale leckdo může pamatovat i z hraní s Darren Eve, David Invalid & Individual Band, Guilty Echoes nebo The Finally. A za mikrofon se pak postavil neméně ostřílený Aleš Gajdošík, dlouhá léta frontman The Mood (resp. DeMood), a donedávna i součást Ette Enaka.

Původně bylo v plánu, že bude jen zpívat, ale nakonec se ujal i druhé kytary. „Mohlo by se zdát, že je poměrně jednoduché nastavit se na tvrdší styl, ale opak je pravdou,“ zamýšlí se Tomáš, ale pro ostatní to tak komplikované zjevně nebylo: „Já osobně se v této tvrdší poloze cítím mnohem přirozenější,“ konstatuje David. „Při jamu slyším riff a hned to tam flákám bez přemýšlení. Je to relax, a rozhodně to není o mládí nevybouřeném, ale mimo jiné o uvolnění napětí.“ A podobný přístup potvrzuje i Aleš: „Kluci mě oslovili v těžké životní etapě, kdy jsem do toho vlastně ani neměl moc chuť. Postupně jsem v tom však našel nejen relaxaci a vylití frustrace, ale také ztracenou chuť tvořit, a to velmi přirozeně. Takže si to sedlo a rád jsem za nimi chodil křičet.“

Bývaly doby, kdy se o seskupen . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář