Pokud chcete vědět něco o post punku jako o hudebním žánru, rozhodně nelze než doporučit naprosto skvělou knihu Simona Reynoldse Roztrhej to a začni znovu, která po letech vyšla česky v roce 2021, a shrnuje ono základní postpunkové období let 1978–1984. Když si ji přečtete, tak mimo jiné zjistíte, že povědomí o tom, co je to vlastně ten „post punk“, a představy o něm v Česku jsou značně mlhavé, často zkreslené vlnou kapel vzniklých až po roce 2000, a na dávné idoly jen navazujících.
Jestli si tak chcete poslechnout současný post punk, který ale zároveň chápe podstatu žánru a neslevuje z charakteristické syrovosti, moc příležitostí u nás mít nebudete. Ale trio Bibione jednou z nich rozhodně je.
Když se na podzim 2019 rozpadla poměrně nadějně vnímaná kapela Maggie’s Marshmallows, její frontwoman, zpívající baskytaristka Meg Janderová, dlouho nepauzírovala. Protože se lehce mihla okolo kapely Orient, poměrně rychle se dohodla s jejich tehdejší baskytaristkou Kristýnou Trochtovou, aktivistkou, občasnou publicistkou a předchozí členkou The Palindromes, ta převzala kytaru, a společně vytvořily novou partu. Na trio je za bicími doplnila Kristýna Plesková, která už s Meg tou dobou chodila jamovat, jinak úspěšná výtvarnice, designérka a tatérka. Pojmenovat se podle nejprofláklejšího letního italského místa u moře nemohlo být větším sarkasmem.
Bibione od počátku v sobě mají onu divnost post punku jako leitmotiv všeho. Nekopírují ale dávné strůjce stylu, rády zabrousí až někam ke krautrocku, často vkládají i psychedelické motivy. Přímočarosti a schematičnosti tradičního punku je na hony vzdaluje špinavost, a zatímco basa často drží melodickou linku, kytara ji obratem rozbíjí podivnými a neodhadnutelnými vyhrávkami. A pod tím vším jedou úderné, úsporné, rovné a neexhibující bicí. Zaručuju, že nic podobného na české scéně, často usilující o přízeň posluchače a mnohdy se i vnucující svými melodiemi, nenajdete.
Zpívají v angličtině, ale hned v počátcích se objevila i čeština. Po dvou skladbách, které obohatily kompilace Crooked to Death Vol. 3 a Refugees Welcome, se objevil debut, sedmiskladbové eponymní EP, vydané v březnu 2021 na pardubické značce Stoned to Death. Protože jde o opravdu krátké a úderné songy, pět se jich vešlo i na vinylovou verzi v podobě sedmipalce. Ostrý, lehce surf-rockem načichlý, občas až jedovatě znějící a nekompromisní materiál z koncertů, se podařilo dobře zachytit, a dámy vzaly domácí kluby útokem. Následně se objevily i na festivalech Beseda u bigbítu nebo Boskovice, a především se jim podařilo uvést se skvěle jako support na pražském koncertě švédských Viagra Boys. Vzhledem k tomu, že měly texty o něčem, začalo se v souvislosti s nimi mluvit i o „angažovanosti“, a od toho nebylo daleko k lehce bizarní nálepce „Riot Grrrls“, poněkud legrační, vzhledem k tomu, jak spořádané a seriózně vystupující dámy jsou. Neboť, řekněme si to otevřeně – k divokosti, opilosti a vulgarismům i častému obnažování se na pódiu, tak častému u někdejších nositelek tohoto pojmu – mají víc než daleko.
Dost plánů jim zhatila covidová omezení a lockdowny, ale přesto se etablovaly na tuzemské scéně jako výrazné jméno poměrně brzy, a netrvalo také dlouho, a začaly vyrážet koncertovat za hranice. V únoru 2023 pak vyšlo druhé EP, pojmenované Quattro Formaggi, kde se na plochu deseti minut vešlo celých šest skladeb. O vydání se tentokrát postaral malý berlínský label order05records, a není divu, že řada koncertů odehraných v Německu začala narůstat. A tentýž rok si trio zahrálo i na pověstném festivalu Fluff Fest. Právě při reflektování míst koncertů je patrné, že se kapela nikam nevnucuje, nemá přehnané ambice, ale zároveň nesedí v koutě a nečeká jen, až je někdo někam pozve. Ovšem ne že by soupiska předskakování zahraničním hudebníkům úspěšně nenarůstala. Postupný hudební vývoj, jak dokumentují koncerty i studiové záznamy, pak prozrazuje sevřenost, kolektivní spolupráci a cit každé z nich pro to, čím přispívají ostatní spoluhráčky. Je patrné, že tady si nikdo na neomylnost geniálního autora, který jen diktuje ostatním, co mají hrát, nehraje.
Pro letošní třetí nahrávku se kapela uchýlila do studia Golden Hive, kde pod dohledem Amáka tentokrát nahrála opět šest skladeb, které ještě před přehráním zaujmou vtipnými názvy (Steve Jobless nebo Bambini Di Traga). Desetipalcový vinyl Paprikatraumbrötchen tentokrát vyšel u západočeských Day After a Bibione se krátce předtím i představily v pořadu Studio Session Radia Wave, jehož záznam lze už dnes u mladých kapel brát za jistý certifikát kvality. „Byl by splněný sen, kdyby se nám konečně podařilo odehrát turné,“ svěřovaly se v rozhovoru pro stejné médium. „No a pak už jen vyprodat Strahov a Wembley…,“ doplnily se smíchem. V konfrontaci s podobnými kapelami se myslím o klubovou scénu netřeba bát.