Když v únoru 2025 vyšlo čtvrté album Aftermath více proměnlivého projektu než stálé kapely Black Tar Jesus, věnovali mu pozornost jen zasvěcení posluchači sledující zákoutí alternativní scény, ale u většiny posluchačů prošlo zcela bez povšimnutí. O to překvapivější se pak mohla některým zdát jeho nominace v Cenách Vinyla na album roku. I navzdory tomu nezůstalo jen u ní, a publicisté sdružení v porotě této menšinové ceny ho nakonec v březnu 2026 za něj označili. Odvážné? Při znalosti pozoruhodné nahrávky spíš logické, byť mainstreamové hudbě a stále bující vlně mladistvých raperů trochu natruc.
Základní osobou, která se za nickem Black Tar Jesus skrývá, je kytarista Tomáš Kopáček. Původem pardubický solitér, aktivní ale i v mnoha ve své době velmi zajímavých, ale následně pak často zapomenutých kapelách a projektech. Mon Insomnie (který zmínil i všemi příznivci módních hudebních trendů milovaný Pitchfork), Tempelhof, India, The Czech Psychedelic Society Manifesto nebo později improvizované duo Latviri či sólové alter ego Peter Vitin po sobě zanechaly většinou jen šeptandu a vzpomínky těch, kteří měli možnost vidět jejich koncerty anebo si někam zaarchivovali jejich nahrávky, které – až na těch pár, které se objevily i na kazetách – z internetu jejich autor často zpětně smazal. „Je to uzavřený, nemám, co bych k tomu ještě řekl,“ nechal se kdysi slyšet v pořadu Špína na radiu Wave. Každopádně nikdy dopředu nebylo přesně jasné, zda bude u nějaké nové inkarnace na pódiu sám nebo se spoluhráči a překvapit mohla i žánrová rozkročenost. Od melancholického písničkářství s vlivy Tomášem oblíbeného Syda Barretta přes psychedelii, krautrock, bluesové ozvěny třeba Johna Lee Hookera až po meditativně a nepísničkové i minimalisticky zamyšlené kompozice po vzoru spřátelených Tomáš Palucha. Hledačství a neklid pak jako spojovací body.
Poprvé se sólově začal objevovat na pódiu už jako teenager, zhruba v roce 2005, pod značkou Black Tar Jesus pak debutoval šestiskladbovým EP v roce 2012. Na to si ještě nahrál všechny nástroje sám, o půl roku později ovšem vychází debutové album Whoʼs the Freak When Days Are Bleak, a zde už ho doprovází na baskytaru Michal Maliniak aka Maňa a na bicí Michal Babiš aka Bejbiš – tehdejší rytmika kapely Planety v jejich slezském období. Chvilku jim to vydrželo i koncertně, ale druhou desku Other, bleskurychle vydanou opět už za půl roku, si opět nahrál Tomáš Kopáček kompletně sám. Obě alba mimochodem vydala tehdy teprve růžky vystrkující a dnes už respektovaná a zavedená značka Stoned To Death. Poměrně brzy i začal vystupovat se zahraničními hudebníky, sám občas vyjel do Berlína či Rakouska, vždy tajemný, nikdy v dopředu jisté podobě. Pak se ovšem za jménem Black Tar Jesus zavřela voda, na jeho facebookovém profilu mezi lety 2014 a 2019 nenajdeme jediný zápis, a zdálo se, že i tato entita se změnila v zaprášenou minulost. Tomáš si psal hudbu „do šuplíku“, a i když z pódií úplně nezmizel, nic nenasvědčovalo návratu značky. Nakonec ale k reinkarnaci došlo – a překvapivě nikoli pod novou nálepkou, ale naopak znovu pod tou již zavedenou. Na jaře 2019 předskakují Black Tar Jesus americkým Screaming Females, v květnu pak na strahovské Sedmičce i japonské legendě Shonen Knife a s koncem léta nahrávají koncert v sérii Radio Wave Studio Session. Kapelu Tomáš Kopáček tentokrát tvoří ve dvojici s bubeníkem Ondřejem Bláhou a spolu nahrávají i třetí album Year Insane, o kterém se protagonista zmiňoval jako o činnosti, která mu „zachránila život“. V duchu svého názvu deska odráží autorovo komplikované životní období a reakce často mluvily o návaznosti na shoegaze kytarovku India, se kterou Kopáček hrál, když chvíli žil v Českých Budějovicích. „Dřívější nahrávky, to byly vlastně různé náhodné songy, které jsem nahrál, a pak to vydal, tentokrát byla práce na albu mnohem soustředěnější. Ale zároveň jsem se nesnažil o žádný koncept,“ prozradil před vydáním. Na albu se ovšem podílel tehdy ještě nepříliš zavedený producent Oliver Torr a krátce po tom, co deska Year Insane na jaře 2020 vyšla, se k duu na čas připojil jako baskytarista. Spolu s ním Black Tar Jesus zahráli třeba na táborském festivalu Transforma. „Skladby fungují jako náladové záznamy, odrážejí se v reálných situacích. Je to taková změť vzpomínek, která se vždycky jeví trochu růžovější, anebo jsou raději zasunuty kdesi vzadu v mysli?“ ptala se v recenzi Judita Císařová, aby nakonec konstatovala, že „jádrem zůstává však devadesátková indie tradice, propletená s psychedelií i atmosférou Connana Mockasina“. Kapela pilně koncertovala a pozvolna se z ní vytrácela dominance kytary. Plně je to znát ze singlu once again/some other way, který vyšel v únoru 2023 a opět ho produkoval Oliver Torr.
Kopáčkův přístup „pokud možno se neopakovat“, na domácí hudební scéně spíš výjimečný, vyústil v zatím poslední, Vinylou oceněné album Aftermath, a znamená opět další a znovu do značné míry odlišnou etapu. Nevznikalo v domácích podmínkách, ale v průběhu roku 2024 v respektovaném nahrávacím studiu Faust, a Kopáčkovým sparring partnerem se na něm stal z Khoiby či projektu Dikolson známý Filip Míšek. Přičemž v jedné skladbě si zahostovala i Amelie Siba. Album je temné, syrové a zní naprosto nekompromisně. Melancholické nápěvy, zastřené šumy a lkavé vokály tu podporují elektronické beaty a udržují ledovou atmosféru občas až zabrusující někam k elektronickému industriálu. Není divu, že ji sám autor považuje za určitý protipól jejímu předchůdci. Asi si netřeba dělat iluze, že by to album kvůli ocenění proniklo k většímu počtu posluchačů, než jsou ti, kteří by v minulosti Tomáše Kopáčka už dříve neznali. Ale pokud by se to stalo, vůbec by to nebylo špatné.