Kamil Danda je šikovný zvukař a majitel východočeského nahrávacího studia Aluna, které oplývá útulnou, domáckou a příjemnou atmosférou, a tak trochu vypadá, jako by s ním výtvarně pomáhal Josef Váchal. Zároveň má za sebou minulost muzikanta – i když to chvíli vypadalo, že je to opravdu už jen minulost: „Někdy kolem roku 2020 se mně zastesklo po aktivním hraní. Předtím, předchozích sedm let, jsem totiž vůbec nehrál, a to ani sám pro sebe. V podstatě jsem se ani nedotkl nástroje,“ vzpomíná s odstupem. „Po deseti letech harcování po podnájmech jsem opustil Prahu, rozpustil kapelu Fousy Mojo a naplno se věnoval čerstvě založené rodině, rekonstrukci roubené usedlosti na venkově a stavbě nahrávacího studia. Když děti už byly větší, všechno už tak nějak fungovalo svým zaběhnutým způsobem, a to prázdný místo se ve mně odhalilo a zase se to ozvalo. Tušil jsem, že to zase přijde, ale popravdě jsem nevěděl, od čeho se odpíchnout.“
Typická krize středního věku u muzikanta, napadne jednoho. Ale právě studio pomohlo k návratu i na klubová pódia. Snadné to ovšem nebylo: „Nějak jsem necítil žádný vnitřní opěrný bod, ani témata. Ke konci mýho pražskýho hraní jsem už trochu vyhořel, dělal jsem ty písničky spíš automaticky a řemeslně, a nijak už to se mnou víc nerezonovalo. Potřeboval jsem nějakou vnitřní změnu, osobnostní posun,“ vysvětluje už vyrovnaně. A pak to přišlo: „Jednou u mě byla jako klientka Andrea Hybnerová a nějak se dostala ke starým nahrávkám Heřmana Šviháka a Fousy Mojo a hrozně mi nadávala, že už to nedělám. To bylo takový postrčení něco zkusit. Ona hraje trochu na piano, tak jsme spolu začali zkoušet.“ Další oslovení byli z předchozích kapel a třeba kytarista Michal Dufek přišel na inzerát.
Premiéru si kapela odbyla nedaleko – na pověstné chaotické akci Kozí mejdan, kterou její pořadatel, chovatel koz a někdejší disident Standa Penc, rád označuje za festival, ačkoli samotný název má k realitě mnohem blíže. Ještě než ale Boží muka opravdu začala aktivně koncertovat, rovnou se vtrhla do nahrávání debutového alba. „Z vracejícího se klienta Víta Maršálka se vyklubal moc talentovanej producent a zakořenil u mě ve studiu jako kolega. A vzápětí jsme ho do týhle taškařice taky namočili,“ směje se Kamil. „Mysleli jsme si, že budeme hrát nějaký moje starý písničky, mám jich za ta léta asi 200. Nějaký prostě vybereme a občas si někde brnkneme. A s tím jsme to i spustili, ale hodně rychle začaly vznikat nový, a tak to dopadlo nakonec úplně jinak.“ Možná i proto byla debutová deska Za humna vydaná u malé značky ROCKnGO nakonec hodně žánrově rozevlátá a navzdory příjemným písničkám působila značně nevyrovnaně a neujasněně. „Trochu to je následek i toho, že já jsem spíš takovej písničkář a nijak si nelámu hlavu s tím, co to stádo makaků v mojí hlavě zrovna vyplodí a jak to pasuje do nějakýho rámce kapely,“ přiznává Kamil, a zároveň doplňuje: „Dojem roztříštěnosti ještě podpořilo velký množství různých hostů a taky to, že se měnilo za pochodu obsazení, a vůbec jsme tak nějak ještě nevěděli, co vlastně budeme hrát.“
Svoje sehrálo i to, že každý z členů má jiné kořeny, a bylo nejprve potřeba si ujasnit, co všechno se z nich promítne. Ostatně i sám Kamil Danda přiznává, že různé přístupy ho provázejí celý život: „Měl jsem v minulosti několik autorských kapel – Fousy Moudžou Rajzin (underground), Hrobníkovu Lopatu (punkrock), Heřmana Šviháka (folk) a Fousy Mojo (indie, alternative rock). Řekl bych že Boží muka jsou takovým přirozeným vyústěním, syntézou, všech těch předchozích přístupů, jak se to za ta léta ve mně pomíchalo.“ Jednoznačným spojovacím prvkem je určitá lehkost a všudypřítomnost nadhledu: „Mám v povaze všechno následně shodit. Nevydržím dlouho brát něco vážně, ten červíček pochybností se vždycky ozve a odlehčí to. Bavíme se tím, vyhovuje nám to tak, je v tom pak větší lehkost. Možná je to strach z patosu, nějaká podvědomá obrana, aby se na člověka ten barák nezřítil nebo se nemusel příliš dlouho koukat do temnoty vlastní studny,“ komentuje to Kamil.
Stačí si ale poslechnout pár skladeb, aby bylo jasné, jak moc jsou u Božích muk texty důležité. I proto na nich frontman Kamil, kterému prý jde skládání mnohem snáze, v poslední době spolupracuje s textařem Markem Blažíčkem.
S jarem 2023 následovala dva roky po debutu druhá nahrávka, čtyřskladbové EP Na správný cestě. Avizovalo ho vtipné promovideo a klip zas doprovázel píseň Tramvaj, ve které hostuje celá řada kolegů – Honzou Ungerem ze Zrní či Jakubem Cermaquem počínaje, přes Honzu Vacíka (Čtvrtnasmrt) a Báru Zmekovou až po například Ondřeje Ježka. Zdařilá videa dobře ukazují, že smysl i nutnost sociálních sítí a schopnost oslovovat nejen samotnou hudbou už dnes pomalu chápe nejen ta nejmladší generace. Kapela také už na nahrávce ukazuje svou současnou tvář, vedle původních členů (Kamil Danda – kytara a zpěv, Michal Dufek – kytara a František Škorpil – bicí) a na klávesy hostujícího producenta Víta Maršálka tu už hraje i současný baskytarista Dominik Sauer. Boží muka EP vydali jako určitou upoutávku na chystanou druhou desku.
„Dobrý je, že jsme parta tvůrců. Sice hrajeme moje písničky, ale Michal Dufek skládá i svojí folkovou tvorbu, Dominik Sauer pro svůj one-man-show projekt Kinimot a Vítek Maršálek pro kohokoliv, kdo potřebuje. Panuje tam invenční třesk a kluci se nebojej do toho vstupovat a utvářet,“ pochvaluje si současnost kapely Kamil. I proto je nakonec skoro jisté, že skladby z EP na druhém albu už nebudou, protože nového materiálu má kapela víc než dost. Navíc se rozhodla k dalšímu pozoruhodnému projektu – jednotlivé písně nahrává každou zvlášť, z nahrávání pořizuje video, a to pokaždé zveřejňuje jako nový díl seriálu Mučírna v nahrávacím studiu, publikovaného na muzikantském webu Frontman.cz. Až prý budou zveřejněny všechny, vyjde druhé album.
Kapela Boží muka je zkrátka jednou z těch mnoha part, které tvoří podhoubí a rozmanitost české klubové scény. Jsou už dost staří na to, aby je netrápily přebujelé ambice a třeba sen se hraním živit, a měli vše dostatečně ujasněné: „Chceme dotočit album a ještě bychom rádi natočili živě koncert, možná ve studiu nebo u nás na dvoře, ale zkrátka najednou a s videem. Taky bychom rádi už zaplnili místo na postu stálého klávesisty nebo klávesistky. Pohráváme si i s myšlenkou dalšího – ženského – hlasu. Stran koncertování jsme všichni docela vytížení v soukromých životech a má to svoje limity, ale zase jdeme spíš cestou kvality než kvantity. Za jakýkoliv posun blíž k lidem budeme rádi, i když to může být běh na dlouhou trať. U nás je ale cíl ta cesta, žijeme tím, co právě děláme. Na prvním místě máme tvůrčí svobodu, musí nás to bavit a být nám spolu dobře.“