Ambicióznost hudebníků, vedoucí nikoli ve spoléhání na ostatní, ale k vlastní intenzivnější snaze a cílevědomé práci, je na tuzemské scéně spíš výjimkou. Všichni spíš mnohem častěji čekají, „že se něco stane“, někdo si jich všimne, a sláva i další úspěchy už přijdou samy. Nedoceněných kapel, které na sobě opravdu hodně pracovaly, není mnoho – ale moravští Fiordmoss, kteří působili v letech 2008–2017, mezi ně určitě patřili. Ne nadarmo součástí jejich snah bylo třeba i přestěhování kapely do Berlína. Jejich členy pak byli jednak zpěvačka Petra Hermanová, která po odmlce přišla na podzim 2023 se sólovou a nadžánrově pozoruhodnou experimentální nahrávkou In Death’s Eyes, a pak také kytarista Jan Boroš, který už před Fiordmoss hrával s kapelami Tichonov a Wotienke. Ten se už v roce 2018 přihlásil s prvním albem svého dalšího projektu.
„Čáry života vznikly už v Berlíně. Tehdy jsem začal psát svoje písničky, to mohlo být tak v roce 2012,“ rekapituluje Honza. „Zpětně myslím, že to byl důsledek osamělosti, možná tam byl i stesk po Česku. Každopádně jsem tam získal odstup a písničky pak postupně vznikaly až do roku 2018, kdy vyšla první deska.“ Ono album se jmenovalo Stínítko, o vydání se postarala značka BumBum Satori a bytové nahrávky zmasteroval Ondřej Ježek. Ty písničky místy působí až bolestně, smutný pop, plný nejistot a hledání dobře odráží dnešní nesnadnou orientaci všech introvertů bez velkých ramen. Autor ho pojal jako deníček zásadních momentů a setkání, které ho ovlivnily, a hudebně jde o melancholický minimalismus, který zaujme svérázným frázováním a hlavně neobvyklou otevřeností, s jakou sděluje i nejniternější pocity či myšlenky, které si jiní raději nechávají pro sebe. Zpětně Honza přiznává, že motivací k albu byla i snaha dotáhnout jednou vlastní nápady až do konce. „Ve Fiordmoss vznikaly skladby ve čtyřech lidech a postupně jsem si uvědomil, že chci mít větší kontrolu nad tím výsledkem. Stávalo se mi, že jsem měl nápad, který jsem považoval za super, a bylo mi pak líto, že se ve Fiordmoss nedostal na desku. Postupně jsme se dostali do určité rozháranosti, bodu, kdy jsme se to každý snažili táhnout jiným směrem.“ Skladba Sídláky se tehdy stala stálicí vysílání Radia 1 a zaujaly i klipy: jednozáběrový k písni Šílená vyvolal ještě před vydáním ohlas nejen na sociálních sítích a pozoruhodné bylo i druhé video k intimní zpovědi Svatební. Po debutové nahrávce se Čáry života začaly objevovat na pódiích českých klubů a alternativnějších festivalů. „Petra pořád v Berlíně bydlí. Myslím, že se tam dobře uchytila. A ty ambice, které jsme měli s Fiordmoss, když jsme se tam odstěhovali, a které zůstaly nenaplněné, se jí podařilo dotáhnout v jejím vlastním projektu. Ale já jsem se tam pak už necítil dobře. Kapela byla vlastně poslední důvod, proč jsem tam zůstával,“ shrnuje lakonicky Jan Boroš důvody návratu z Německa. Po vydání alba nějakou dobu koncertoval, nahrávka sklidila i příznivé ohlasy, ale pak se Čáry života z povědomí poněkud vytratily a načas zmizely i z programů koncertů. Mimo ně ale k žádné faktické pauze nedošlo – jak se později ukázalo, v psaní písniček Honza neustal ani po svém přesídlení do Česka.
„Ten samý den, co album Stínítko vyšlo, jsem se odstěhoval do Prahy a prakticky ihned po tom vznikla písnička Zoufalci, která tak byla první pro aktuální desku. Takže se dá říci, že první album je berlínské a druhé pražské.“ Další album dostalo název Sluníčko a vyšlo poslední lednový den letošního roku. Znovu na něm jsou silné emoce i pomalé a posmutnělé písničky o vztazích a láskách, ale zároveň obsahují i určité existenciální přesahy. I zvukově je album mnohem barevnější – vedle indie folku, melancholického popu a lo-fi přístupu tu jsou nově i vlivy soulu či francouzského šansonu, ale i zajímavé aranžérské nápady a dynamika vystavěná i za pomoci nečekaných samplů. „Nová deska je čistší, zvukově přehlednější, snažil jsem se, aby mi bylo lépe rozumět. A chtěl jsem, aby ta základní zpráva lépe dorazila k adresátovi,“ vysvětluje Honza. „Je o nějakém hledání místa pod sluncem nebo možná i revidování toho, kam jsem se dostal, a co by se třeba i mělo změnit. Nejde o nějaký konceptuální přístup, kdy by všechny písničky byly nějak propojené jednou linkou a o jednom tématu, ale mělo to být jako celek zaměřené na lidi, kteří jsou nějak nespokojeni a chtěli by změnu nebo prostě něco jiného a zatím nevědí, kudy dál jít. Doufám, že by je to mohlo nějak inspirovat ke změně v jejich životech.“ I na albu se tentokrát připojili dřívější koncertní spoluhráči – a kromě pianisty Mikoláše Růžičky budou k vidění na koncertech i tentokrát: „Štěpán Růžička a Jan Janečka jinak hrají v kapele Piano a Anička Hokešová je ze skupiny Metastavy. Ačkoli jsou všichni super muzikanti, mnohem lepší než já, z nějakých důvodů přesto se mnou chtějí hrát (smích). Jan a Štěpán už se mnou hrávali i dřív, mám pocit, že je znám odjakživa.“
4. dubna Čáry života chystají křest druhého alba v pražském Café v lese a následovat budou i křty 9. dubna v Brně a pak i Valašském Meziříčí, odkud Honza pochází. V létě je pak čekají festivaly. A kromě koncertů s celou kapelou se snad prý znovu občas podaří zahrát někde i sólově. „Pro mě je hodně důležitá upřímnost. Mám pocit, že je to jediné správné. Odmalička mám zažité pořekadlo ,Tři akordy a pravda‘, to je pro mě ten zásadní přístup, jak dělat hudbu. Nelákají mě ani zvukové experimenty, ani formální prezentace instrumentálních schopností, ten interpret by vždy měl být jen jakési médium, které něco předává a tlumočí dál…“