Z přízemí: Himalayan Dalai Lama

Mezi věkem starším publikem má elektronická hudba často asociaci čehosi studeného, neživotného a postrádajícího přirozenost tradičních nástrojů. Je to pochopitelně jen zdání, způsobené odstupem i odlišnými kořeny vnímání. Generaci, pro kterou už je život s internetem, aplikacemi mobilních telefonů či hudebními softwary samozřejmostí, obvykle podobná úvaha ani nenapadne. „Téměř celé album, kromě bicích, jsme nahráli a smíchali doma v pokoji. Občas jsme u toho vařili guláš,“ zní první věta tiskové zprávy k druhému albu brněnského dua s fonicky zvukomalebným názvem, a těžko v tom nepostřehnout jistý sarkasmus.

 

 

 

Faktem je, že toho guláše asi pár hrnců bylo, protože nahrávka vznikala zhruba rok a půl. A není bez zajímavosti si uvědomit, že to je více než třetina existence této formace. Ta se totiž objevila až koncem roku 2014. A rockeři to nebudou slyšet rádi, ale na jejím počátku bylo znechucení nebo možná pocit vyčerpanosti možností kytar. V té době už měli oba spoluhráči za sebou zkušenost v kapelách The Hydes a Luis Bunuel. V těch David Novotný především obsluhoval basu a Kryštof Matěj bubnoval. „Ten zásadní impuls byl asi, když jsme s Luis Bunuel jeli nahrávat EP do Babic nad Svitavou a nějak tak jsme si uvědomili, že nás to prostě nebaví a nefunguje to,“ vzpomíná David. „Inspirovalo nás asi to, že jsme se snažili být co nejdál od zvuku kytarové kapely a zároveň směřovat k moderním postupům elektronické hudby.“ Původní plán bylo vytvořit DJské duo, nicméně záhy spontánně začaly vznikat, čistě elektronicky a bez tradičních nástrojů, vlastní tracky. A už v lednu 2015 předskakovali v Brně na Flédě americkým Arms and Sleepers.
Právě kombinace uklidňující melancholie a občas pěkně agresivních beatů se ukázala jako směrodatná. Downtempové a ambientní zamyšlené plochy se vzdalují taneční hudbě, aby se už o chvíli později mísily s gradacemi, připomínajícími DJské sety. Zmínky o vlivech Kiasmos, Bonobo nebo Nilse Frahma na sebe nenechaly dlouho čekat. Samo duo se ale vůči své rockʼnʼpopové minulosti nijak nevymezuje. „Všechny scény jsou semknuté, ať už to jsou písničkáři, punkáči nebo metloši. Ty skupiny ale víc spojuje názor, než hudba. My se třeba dost stýkáme s lidmi z kytarových kapel, protože k tomu máme stále blízko, nebo s rapery.“

 

Ještě než vůbec začali nahrávat debutovou desku, jen tak mimochodem, si přes kamaráda, žijícího v Londýně, zrealizovali dvanáctikoncertní turné po celé Evropě. Německo, Rakousko, Polsko… Brzo se tak o nich začalo mluvit jako o výrazné naději domácí elektronické scény a vydavatele pro svůj debut nemuseli hledat, protože se jim ozval sám. Album Lama přineslo v únoru 2016 spíš poslechovou hudbu, u které čas přestává hrát roli, a podobně jako u českého kolegy Aid Kida o nich začali odborníci mluvit jako o resuscitátorech uvadající škatulky chillwave. Oním vydavatelem byla slovenská značka Gergaz. Malá, ale se stále větším kreditem. „Gergaz jsme respektovali a obdivovali, už když jsme s Himalayan Dalai Lama začínali, takže když se ozvali, bylo to jasný.“

 

Vydání už tak hodně svižnou jízdu dua ještě vyeskalovalo. Colours of Ostrava, United Islands i několik menších akcí z nich udělalo festivalovou atrakci celého léta. Korunkou teprve druhé sezóny pak byl úspěch v soutěži Czeching. Jako její laureáti si následně nejen zahráli na holandském showcasu Eurosonic, ale také dostali možnost nahrávat ve studích Českého rozhlasu. Jeho výsledkem bylo dvacetiminutové EP Space, které dvojici přineslo cennou možnost nahrávání se smyčcovým kvartetem, živými bicími a klavírem. Možná i to předznamenalo úvahy, o tom, jak bude znít studiový následovník.
U jeho zrodu totiž stála chuť se vrátit k analogovým zvukům. „Album vznikalo od roku 2017, kdy jsme se rozhodli hledat analogové syntetizátory, které bychom potom propojili s počítačem a pomocí moderních technologií vytvořili zvuky a melodie, které samotné ten nástroj neuměl. Většina vybavení, na které bylo album nahrané, pochází z období kolem roku 1980. Nejčastějším zvukem je syntetizér Juno 60, který byl třeba jednou z hlavních zvukových palet Vangelise. Na albu jsou slyšet čtyři různé syntetizátory a dva bicí automaty, akustické cello a bicí souprava.“ Zatímco na cello byla jako host přizvána osvědčená Terezie Kovalová, bicí pro desku nahrál Martin Čech, člen skupiny Lesní zvěř. „Kompletní živé bicí jsme potom různě modulovali, samplovali nebo přestříhali a použili úplně jinak.“
Materiál si duo testovalo přímo na koncertech na publiku, a následně podle jeho reakcí s ním dál pracovalo. V loňském roce se také objevilo v sérii České televize Doutnák, mapující to nejzajímavější z mimomainstreamové scény, a také odjelo poměrně úspěšné společné turné se slovenskými kolegy Fallgrapp. Na nové skladby prý mělo velký vliv a mnohdy je přímo inspirovalo cestování, a například klip k singlu Francesca se natáčel v italském Miláně a Janově.
Druhé album Orange Coloured Rose Leaves nakonec vyšlo počátkem října 2018, opět u Gergaz. A tentokráte vedle digitální došlo i na jeho vinylovou podobu. „Orange Coloured Rose Leaves je směr a cesta, kterou jsme začali s uchopením vnímání elektronické hudby společně s moderními trendy ale i s respektem k minulosti a úctou k historii i budoucnosti elektronické hudby,“ shrnuje duo.

 

„Hrát. Hrát všude, dostat se mimo Českou republiku a hrát pro co možná nejrůznější typy lidí,“ odpovídali před časem v České televizi na otázku, co je nejvíc uspokojuje a co považují za naplnění. Myslím, že se jim to zatím celkem daří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *